Jakub Šrom

• Novinky
• ROB
• MAPOVÉ POSTUPY
• Moje tvorba
• O mně
 

Nevěřil bych, že existuje způsob jak se za pár let stát úspěšným sportovcem a na závodech měřit síly s těmi nejlepšími závodníky. Kamarádství, noví přátelé, sladký pocit vítězství i hořká chuť porážky, trápení na dně i sláva na vrcholu, zkrátka nezapomenutelné zážitky, to vše nabízí radiový orientační běh. www.ardf.cz - oficiální stránky.
Tento sport není mezi lidmi rozšířený. A právě možná proto nabízí obrovské možnosti. Podívat se díky závodům napříč Evropou i světem, pozorovat různé kultury a tradice. Cestovat celou Českou republikou. Zažít účast na vrcholné akci a dosáhnout dobrého výsledku. Ovšem jako v každém sportu se i tento neobejde bez kapek potu, pokud chcete být opravdu mezi nejlepšími...

2016

Navázal jsem na trénink z podzimu, ale pořád opatrně. Ještě jsem se bál pouštět do dlouhých běhů přes hodinu. Místo toho jsem běhal kratší intenzivní běhy. Na jaře jsem tento postup vyhodnotil jako méně správný, ale neměl jsem kvůli předešlému zranění na výběr. Absence dlouhých běhů, kde se opravdu zatíží aerobní systém těla způsobil, že se mi na jaře na dráze netrénovalo dobře a časy nebyly takové, jak bych podle tréninku čekal. Na jaře jsem ale už dlouhé běhy do 90 minut zařadil a nepozoroval jsem žádné zdravotní problémy. Zúčastnil jsem se MČR dlouhé trati s očekáváním, jak na tom po zimě jsem a byl jsem celkem příjemně překvapen. I přes absenci dlouhých běhů jsem necelých 20 km dokázal běžet v konstantním a hlavně perfektním tempu (5:17/km) (výsledky, reportáž). Již tréninky na dráze nasvědčovali tomu, že trojku pod deset tento rok opět nedám, ale chtěl jsem to zkusit. Bohužel mě tento pokus stál pár bodů na výběrovém soustředění. Poslední dvě kola před cílem jsem skapal, a tak můj nejlepší čas v tomto roce na trojce zůstal na 10:19 z března. Ve výběrovém žebříčku jsem skončil na děleném druhém místě s Kubou Omou, který vynechal trojku na dráze. Závody se mi tam kromě dvoumetru nepovedly, hlavně z technického hlediska, takže jsem věděl, na čem musím do nominaček ještě zapracovat. Hlavním úkolem letos bylo zlepšení běhu v terénu. Tudíž víc tréninků v lese. Poprvé jsem do tréninku zařadil úseky v terénu a výběhy kopců terénem už mně nedělaly problém.
Bergle konečně potvrdili moji formu a já skončil na druhém a třetím místě. Osmdesátka byla dokonce nominační, takže to byl dobrý vstup do sezóny, ale byl to pouze jeden závod z deseti (reportáž). Za měsíc už byly první nominačky. První závod jsem bohužel hodně pokazil na jednom postupu, kde jsem ztratil 5 minut a síly do další tratě kvůli náročnému terénu. Naštěstí jsem vyhrál druhý den sprint. Další dva závody byly takový průměr, takže naděje na nominaci pořád byly (výsledky). Další nominační závod byl dvoumetr na závodech u Chebu. Ani jeden den neměřil normálně a tak se z druhého dne krátké trati stal normální závod. Tento rok byla žákovská Evropa v Norsku, takže tam pochopitelně všichni měli zájem jet. Ani já jsem ve skandinávii na závodech nebyl, a to je země orientačním sportům zaslíbená. Z 31 zájemců jelo 17 a přivezli šestnáct medailí. Letošní rok byl ochuzen o vícedenní ROB závody, takže se z MČR musel vyškrtnout sprint. Takže jsme před posledními nominačkami odjeli na závody do Francie a na závody do Litvy, kde bude následující rok ME. Ve Francii na O'FRANCE jsme sice čekali těžké terény, ale to, že disknu většinou závodů, jsem už nečekal. Navíc jsme viděli moře, průjezd etapy Tour de France (každý z města se jde na průjezd cyklistů podívat, takže jsme se málem ani nikam nedostali) atd., takže to nebyl špatný výlet. Hned za nedlouho jsme odjeli do Litvy (výsledky) na kompletní program MS/ME, protože nás čeká následující rok na ostro. Nabitý program mně naneštěstí neumožnil trénovat, pouze závodit a zlepšovat techniku. Na poslední nominační závody jsem tak jel s malou nervozitou, jestli jsem to s těmi závody nepřehnal.
Sice ve známých terénech, ale ne tak úplně podle představ. Tak bych shrnul poslední nominačky. První dvě klasiky se mi celkem povedly, sprint jsem vyhrál. Moje bilance na sprint byla 2/1/1, takže jsem si na něj nejvíc věřil. Ovšem jeden dvoumetr jsem úplně projel, vůbec jsem nevěděl, kde jsou kontroly a když už jsem nějakou našel, nepodíval jsem se, jaké má číslo. Ve výsledku jsem neměl jednu kontrolu, tzn. skončil poslední. Poslední klasika mi taky nevyšla a skončil jsem v druhé půlce konečného pořadí (výsledky). Nominační žebříček pro mě nevypadal nadějně. Skončil jsem čtvrtý o deset bodů za třetím. Šéftrenér mně nakonec vybral jako čtvrtého a v Bulharsku na MS poběžím sprint a osmdesátku (nominace). Do MS zbýval měsíc. Letní reprezentační soustředění se opět krylo s oddílovým, takže jsem mohl jet pouze na reprezentační. Začínal jsem cítit únavu a měl jsem podezření, že jsem trochu přetrénovaný. Před odjezdem jsem proto raději upravil trénink a spíš hodně odpočíval.
Po příjezdu na MS do Bulharska jsme odběhali přípravné závody. Po prvním závodě mě ale začalo bolet v krku. Další dny se přidala ještě horečka, průjem, zvracení a bylo hotovo. Další předzávody jsem vynechal a příjezdový den na MS s prvním závodním jsem zůstal na hotelu. Nastupoval jsem až na druhý závod - sprint. Už jsem se celkem dostal z nemoci, ale tělo je po ní oslabené a o mistrovských výkonech nemohla být řeč. Byl to jeden z psychicky a fyzicky nejtěžších závodů, co jsem kdy běžel. Nohy vůbec netáhly, nedokázal jsem se soustředit na výkon tak, jak bych chtěl a spíš jsem se musel pořád hecovat, abych držel alespoň pořád stejně vysoké šnečí tempo. Když mě po divácké kontrole předbíhal nějaký junior, tak to jsem si skutečně uvědomil, jak jsem na tom fyzicky hrozně. Nicméně druhé kolo jsem zaběhl daleko lépe než první a nakonec to stačilo těsně na čtvrté místo. Škoda té jedné pozice, protože jinak jsme mohli mít vůbec poprvé v historii českou bednu na sprintu. Holt budeme muset ještě minimálně rok počkat.
Aby toho nebylo málo, harmonogram na další den určoval pro elitní kategorie osmdesátku, na kterou jsem měl nastoupit. Kdyby byl místo toho napřed dvoumetr, měl bych k dispozici 2 dny volna a byl bych ještě více připravený, než na sprint. Bohužel se všechno sešlo proti mě a já hned další den nastupoval na osmdesátku. Jak jsem tušil, závod byl ještě náročnější. První půlka byla z kopce, což mi šlo, ale poté se stoupalo zpět k cíli a to už jsem byl rád, že se vůbec pohybuji. Navíc jsem zvolil špatný postup a ztratil zbytečně síly a 5 minut. Ještě jsem ztratil na vítěze spoustu desítky sekund na doběhu, což znamenalo 8. místo. V týmech jsme byli druzí. Alespoň medaili útěchy jsem si tak odvezl (vše o MS, český národní tým). Na vrcholu sezóny jsem kvůli malé chybě, která mě stála zdraví nemohl předvést to, na co jsem měl a na co jsem celý rok trénoval.
Dolaďoval jsem tedy formu, abych ji alespoň zužitkoval na MČR klasikách, Akademickém MČR a Poháru přátelství měsíc od MS. na MČR 3,5 MHz klasice se mi podařilo poprvé vyhrát MČR v mužích. Na dvoumetru jsem bral bronz. Akáda se mi podařila tak na půl. V obou závodech jsem předvedl vyrovnaný výkon, ovšem vždy jeden závodník mě dokázal porazit a já skončil dvakrát druhý (výsledky). Při rozklusu jsem bohužel na něco šlápl a i když to nevypadalo závažně, po druhém závodě další den jsem nemohl skoro chodit. Klasiky na poháru přátelství jsem pokazil. Nebyly to lehké závody a já nedokázal jít bez chyb. Alespoň se mně na závěr sezóny podařilo získat stříbro z MČR ve foxoringu. Bohužel jsem ke konci udělal paralelní chybu a ztratil na druhého svůj náskok. Dokázal jsem ale udržet náskok v národním žebříčku a získal jsem druhé místo. Poprvé se mi také podařilo vyhrát oddílový žebříček. Bolest u palce po akádě pořád neustupovala. Byl jsem nucen přestat běhat, navíc jsem si při florbalu zvrtnul kotník, takže jsem byl na nějakou dobu v tréninkové pauze. A jsem zase na začátku.

2015

Příprava začala dobře. Od listopadu jsem trénoval, jak jsem potřeboval a objížděl OB závody. Ovšem i přes to se mi na halových závodech v atletice nedařilo. Nekonalo se žádné zlepšení osobních rekordů, i když by to člověk po tolika trénincích čekal. Navíc se mi nabalovaly starosti s maturitou. Zvládnu objezdit důležité milníky jarní přípravy včetně závodů NŽ a zároveň odmaturovat? Tyto starosti jsem měl do jarního soustředění reprezentace. Druhý den po příjezdu jsem onemocněl a léčil se další dva dny. Poté se mi podařilo něco jeden den odtrénovat. Další den jsem uposlechl rad fyzio týmu a nevzal si ortézu na kotník, aby mi moc nezahálely vazy a byly plně funkční. Šli jsme pouze stavět sprint kolem ubytování. Bohužel jsem při klusu špatně šlápl a všechny rady bych nejraději poslal do oněch míst. Abych dohnal ztracený čas zraněním (dnes už vím, že je to blbost), jel jsem o 14 dní později na další soustředění, na které jsem byl už měsíc přihlášený a nechtěl jsem dělat problémy s odhlášením na poslední chvíli (další idiotský nápad). Součástí soustředění byly orientační závody ve skalách u Českého ráje. Nevím, jaké existuje nejnevhodnější místo pro závod po zvrtnutém kotníku, ale tyto by asi patřily mezi top deset. Výsledek? Zranění ještě většího a trvalejšího významu. Abych zmenšil riziko dalšího výronu, snažil jsem se kotník vytáčet dovnitř, čímž jsem ho dostával do extrémní pronace. Protože moje plochá noha už velkou pronaci sama o sobě má, vazy na vnitřní straně kotníku to nevydržely a natáhly se tak, že mi kotník padá dovnitř. Výsledek je bolest vnitřní strany kotníku po zátěži delší jak 15 minut.
Následovala pro mě již známá rekonvalescence bez běhání. Kotník byl tak zruinovaný, že jsem nemohl pár dní chodit a měl ho nateklý, i když jsem si s ním vlastně nic neudělal. Až otok a bolest zmizeli, zkusil jsem běh. Stalo se již zmiňované - kotník mně po pár minutách začal bolet. Další den znova, pak znova, a tak i další dny. Nevěděl jsem, co si počít. Rehabilitace nepomáhaly, posilování taky ne. Soustředění a závody probíhaly beze mě. Výběrové bylo pryč, MČR dlouhá trať, pak další republiky a blížily se první nominačky. Na začátku května jsem maturoval z první části. Do té doby jsem už téměř měsíc běhal s mírnou bolestí malé zátěže, většinou do hodiny. Bolest nepřecházela a mně už docházela trpělivost bolest snášet. Něco asi bude špatně, říkal jsem si. Nebylo to tak, že se bolest buď zhorší, nebo časem přejde. Nepřešla, tak jsem sedl na kolo a trénoval na kole a občas plaval v bazénu intervaly. Mezitím jsem úspěšně odmaturoval. Byl jsem ale zklamaný. Střední školu jsem chtěl završit jak studijně, tak sportovně. Od zimy jsem ale na závodech v atletice nebyl. Naskytla se mi příležitost jet na Juniorský maraton do Prahy, stát přímo za těmi nejlepšími z pražského Volkswagen maratonu před startovní čarou a zažít atmosféru masové akce, kde všichni sdílejí vášeň pro běh. Kvůli maturitě, která měla být dva dny po příjezdu a hlavně kvůli zranění jsem nejel.
Věděl jsem, že nebudu schopen odběhat všechny nominační závody. Proto jsem chtěl zkusit alespoň nominaci na sprint. Po konzultaci s teď již bývalým koučem jsem se ale rozhodl zavrhnout i tuto variantu, protože nemá cenu riskovat nevratné poškození. Po šesti letech tak budu chybět na vrcholné akci. Chtěl jsem se, jako jeden z mála mužů nominovat hned první rok v chlapech. Tento sen se mi ale rozplynul a já měl před sebou už jen jednu otázku. Budu někdy ještě vůbec schopen běhat, když nevím příčinu bolesti, natož abych znal její léčbu? Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet si organizační stránku závodů a soustředil jsem se na resty a vrchol sezóny pro žáky a dorostence. Napřed jsem na svých stránkách zmapoval průběh nominace na EYAC 2015 a poté jsem přinášel report i ze samotného šampionátu (i když jsem jen seděl doma u počítače). Obnovil jsem staré stránky foxtimes, hlavně fotogalerii. Na závěr jsem byl jako obsluha na našich čtyřdenních závodech. Když se teď zamyslím nad tím, co se na těch závodech dělo, přijde mi to úsměvné, ale jelikož se nic do budoucna nezměnilo, budu z toho zase asi brzy plakat. Názory kripla nikoho nezajímají. Neodjel jsem také na dvě akce, kterých jsem se chtěl zúčastnit - Bereg Cupa (poslední závěrečný ročník těchto tradičních maďarských závodů) a Euro cup (mezinárodní čtyřdenní závody v Bulharsku jako příprava na MS 2016). Škoda, chtěl jsem zase vidět moře... Trénování nikam přes bolest nevedlo, takže po maturitě jsem toho nechal a prázdniny jsem si zase zkusil prožít jako normální student - pohodička a brigáda.
V Mariánkách začalo ME 2015, ale kvůli práci jsem se nejel ani podívat. Asi jsem ale udělal dobře. Celou zimu jsem se na tyto závody připravoval, abych je pak zahodil kvůli ukvapenému rozhodnutí a ztratil šanci vůbec o nominaci bojovat. Navíc to byl domácí šampionát, což mrzelo asi nejvíc. Z domu jsem tak alespoň offline sledoval dění a výsledky. Tou dobou jsem začal trochu běhat. Rehabilitace mi dávno skončily a tak jsem musel kotník posilovat sám a přijít na to, co je vlastně za problém. Nevím, jestli to bylo posilováním nebo úmyslnou změnou došlapu, ale běžel jsem 15 minut, další den 20, poté 25 a bolest nikde. Po čtyřech měsících nevědomosti a otázek, jestli budu ještě někdy schopen běhat, se vše začínalo vyjasňovat. Odjel jsem na dva dny na letní oddílové soustředění, kde jsem běžel dlouhou trať. Asi to nebyl dobrý nápad, ale i po více jak hodině v lese mě nic nebolelo. Vše se začalo obracet k lepšímu. Začal jsem zvyšovat minutáž tréninků na čtyřicet minut, abych se mohl zúčastnit ještě dvou posledních podniků sezóny a něco tam zaběhl. První byly MČR klasiky, kde jsem skončil osmý a čtvrtý, další byl Pohár přátelství, kde jsem se zlepšil až na druhé a čtvrté místo. Bílovice pak ještě pořádali Akademické MČR a protože jsem se dostal na MU - Fakultu sportovních studií, mohl jsem závodit v hlavní kategorii. Oba závody jsem vyhrál a zakončil tak sezónu alespoň trochu důstojně. Nyní se tréninky staly pravidelností a způsobem, jakým se mohu dostat mezi elitu ROB mužů. Tento rok mi ukázal, jak tenká je hranice mezi úspěchem a neúspěchem, že sport není všechno a i bez něj musím umět žít. To ale naštěstí praktikovat nemusím. Jsem zpět, moudřejší než předtím a odhodlanější být zase mezi nejlepšími.

2014

Po ME jsem se začal těšil na tréninky, neboť jsem byl nově pod vedením bývalého repre trenéra triatlonistů Tomáše Klímy. Bohužel tato radost skončila na konci listopadu, když jsem si na jednom z oddílových tréninků při basketbale znovu vyhodil rameno. Doporučení lékařů? Operace na zkrácení vazů. Nechtěl jsem riskovat vyhození těsně před misrovstvím světa v září, takže jsem se rozhodl operaci podstoupit co nejdříve. Znamenalo to čtyřměsíční trénování/netrénování. Poté co jsem začal na jaře trénovat, jsem měl záněty achilovky a aby toho nebylo málo, na jednom ze soustředění sotva jsem se dal do kupy, špatné došlápnutí na nerovném terénu mi zapříčinilo natažení vazů v kotníku, tedy výron. Musím říct, že takovýto start do nové sezóny jsem tedy opravdu nečekal...
Nakonec rekonvalescence nebyla moc dlouhá a já opět mohl začít od začátku, jak už v minulosti kolikrát. Bohužel jsem kvůli zranění nestihl první závody národního žebříčku a jel až na druhé v květnu. Postupně jsem se začal dávat dohromady a nabírat fyzičku, jakou jsem měl v zimě. Proběhly první nominační závody a závody MČR, ve kterých se mi dařilo a obsazoval jsem vrchní pozice. Na začátku prázdnin jsem se vrhl na poslední přípravu na MS v Kazachstánu. Průběžné druhé místo v nominačním žebříčku po šesti z deseti závodů mě uklidňovalo, že všechno jde jak má. Hlavně bez zranění. Tímto heslem jsem se řídil na každém kroku, v každém tréninku. Zranění by znamenalo velkou komplikaci při plnění mého cíle sezóny - obhajoba zlata ve sprintu na minulém MS. ME žáků a dorostenců proběhlo v Bulharsku místo na Ukrajině, ale žádná organizační hitparáda to nebyla. Doufal jsem tedy, že alespoň naše MS bude na úrovni. Letos jsem přípravu v zahraničí omezil pouze na víkendové závody ROB v Maďarsku. Předposlední ročník této soutěže se mi povedl a obsadil jsem v konkurenci Slováků, Čechů a Maďarů 2. místo. Na posledních nominačních závodech jsem si už jen hlídal druhé přímé postupové místo, díky němuž jsem se nominoval na MS. Poslední desetidenní ROB přípravu mělo netradičně REPRE s naším oddílem. Mně tato společnost dvou skupin nevadila, ale bylo to asi tím, že jsem všechny lidi znal, zatímco ostatním se asi rozplynuly ideje o klasickém intimním GBM soustředění. Mým cílem ale bylo co nejkvalitněji natrénovat a ten se mi splnil. Posledními závody ROB těsně před MS byly klasiky na obou pásmech, které jsem obě vyhrál a byl tak fyzicky i psychicky připraven na nastávající MS.
Po příjezdu z letiště v Astaně do centra závodu v Burabaye jsem začínal chápat, co se na nás chystá. Všechno začalo na letišti, kdy jsme museli čekat ještě na další příletivší z jiné země, aby s námi jeli autobusem 200km do Burabaye. Ovšem při cestě autobusem ač jsme v něm pátrali sebevíc, nikdo kromě nás tam nebyl. Nakonec se ukázalo, že pořadatelé objednali autobus na pozdější dobu (asi o 4 hodiny) a dva cizinci byli jen zástěrka k tomu, aby nemuseli pořadatelé přiznávat chybu. Cizinci skutečně přijeli později, ale jeli autem s pořadateli. Jídla málo, někdy ale i tak chuťově stačilo k nasycení, úroveň organizace, závodů a tratí mizerná (snad jen kromě 2m a sprintu). A ubytování ve čtyřhvězdičkových pokojích jsem si také představoval lépe (více ve zprávách z ms).
Mistrovství světa odstartovalo tréninkovým kempem, kdy jsme si ve třech dnech zkusily všechny čtyři mistrovské disciplíny. Prvním závodem na MS byl pro nejsilnější kategorie dvoumetr. Trať málo kopcovitá, rychlá a vysušená podložka z nedostatku deště. Ideální závod pro nejrychlejší tempový čas na dvoumetru vůbec. Taky to by pěkný běžák. Kdyby pořadatelé nedali první kontrolu číslo pět na kraj mapy mimo ideální postup a závodníci ji nebrali až v desáté minutě (i když šla už v 5.), mohl to být bleskový závod na fyzičku za 40 minut. Věděl jsem, že musím být rychlý, ale občas když jsem už potřeboval brát kontrolu, když byla relace, běžel jsem za signálem, ale trvalo to věčnost. Nekonečný průběžný les přede mnou pořád ustupoval a já kontrolu našel až po relaci. Na první kontrole jsem ztratil 3 minuty, na třetí 4 minuty, ale ostatní ztratili více a já jsem doběhl na druhém místě. Vítěz od nás bral pětku už v páté minutě, na trati dále nechyboval a předběhl nás o deset minut. Člověk by řek, co taková náběhovka všechno neudělá.
Po volném dnu následovala další klasika - 3,5MHz. Jeslli jsme déle do kopcovité části Kazachstánu (netuším, kde to tam vzali). V přípravě, sotva jsem uviděl mapu, zhrozil jsem se, jestli jsem na správném závodě. Připomínala spíše mapu pro sprint. Když jsem přijel ze závodu na hotel, vůbec jsem neměl chuť o tomto závodě psát. Taky to tak na mé stránce z dění na MS vypadalo. I dnes po 4 měsících od MS nemám chuť o tom psát. Na Charakteristiku onoho závodu na "klasice" mně moje pestrá slovní zásoba vulgárních slov prostě nestačí. Tak to jen shrnu do pár vět. Čas vítěze pod 23 minut zkrátka není pro klasiku vhodný. Nevím, proč se někdo plete staviteli trati do práce, když ani ti lidé netuší, jak jsou závodníci schopni onen závod zaběhnout. Ani kopce závodníky nezpomalili. Trať byla postavena na náhodu, jestli závodník kontrolu najde mimo relaci nebo až na další. Většinou relace nevycházeli, protože kontroly byly blízko u sebe. Bylo to prostě na houby. Pro tento závod jsem rozhodně dva tisíce kilometrů za rok nenaběhal.
Nyní v těsném denním sledu následovali ostatní závody. Sprint se již zásluhou Balua, který se ujmul role stavitele trati povedl a my konečně běželi regulérní závod MS. Pro české barvy dobrý den. Pro mě obhajoba zlata z MS 2012 ve sprintu. Před dvěma lety mně k vítězství dopomohlo i štěstí. Tentokrát jsem ale chtěl dokázat, že to nebylo jen štěstí a náhoda a titul obhájit. Na startu jsem se cítil dobře a věděl jsem, že chci běžet dobře. Po startu jsem odběhl ostatním spolustartujícím a měřil kontroly. Zpočátku nebylo jasné, jaké pořadí jít, ale když mně v druhé relaci práskla jednička, bylo jasné kde začít. Poté se mně trať v hlavě vyjasnila a já věděla jak dál běžet. Přesně jsem časoval, kdy budu brát kontroly a když jsem zrovna jednu nestíhal, vzal jsem další a na tu předchozí se zase vrátil, protože v obou případech byla na postupu. Poslední dvě kontroly v pomalém kole jsem vzal přesně jak jsem chtěl a potřeboval. Cesta na diváckou byla jasná. Jen jsem vzal směr a přeladil na rychlé kontroly. Na diváckou jsem běžel už jen podle zvuku fandících diváků, takže jsem měl plno času rozměřit rychlé kolo. Náběh do druhého kola byl už trochu ztuhlejší, ale pořád jsem mohl běžet rychle. První kontrolu jsem trochu pokazil. Prostřední kontrola mně dala hodně zabrat, neboť jsem si nebyl jistý, kdy ji mám vzít, abych neztratil zbytečně čas. Nakonec jsem se rozhodl pro ni, jako pro předposlední, i když vítěz v mužích ji bral jako druhou. Na doběhu jsem už mlel z posledního a byl rád, že nemusím hledat další kontroly. Tuším, že jsem přiběhl do cíle s náskokem přes 3 minuty na druhého, což signalizovalo povedený závod. Přibíhali další a další závodníci a já pořád vedl. Naše česká trojice už byla v cíli a já čekal na poslední Rusy a Ukrajince. Závod skončil a já jsem konečně věděl, že jsem obhájil titul Mistra světa. Konečně závod, kvůli kterému jsem těch dva tisíce kilometrů naběhal.
Poslední závod byl foxoring a i když byl poslední na programu, byl to vůbec první foxoring na mistrovství světa. Na začátek nás pořadatelé opět přesvědčili, že toto mistrovství je jen hloupý žert. Když jsme jeli na start, autobusy zabloudily, jestliže vůbec věděli, kam jedou. Navíc si navzájem ujížděli, takže byly roztroušeny po okolí Burabaye a nejen že jsme museli hledat cestu na start, ale i ty ostatní s jinými výpravami. Na start jsme tedy dorazili pozdě. Pořadatelé sice start posunuli, ale podle mě nedostatečně. I já startující v nějaké třicáté minutě jsem měl co dělat, abych se připravil. Kvůli tomu jsem dělal v závodě chyby. Neběželo se mi ani moc dobře. Závod jsem doběhl na druhém místě, ale později se přede mě dostali dva Rusové. Úžasný medailový závěr se tak bohužel nekonal a já poprvé odcházel z foxoringu bez medaile na 4. místě. Ale na víc jsem zkrátka neměl. I tak jsem byl za dvě individuální medaile, jednu z toho zlatou a za dvě medaile týmové nanejvýš spokojený.
Toto mistrovství snad všem ukázalo, co se v posledních letech děje. Upadá organizační úroveň. Poslední slušné mistrovství bylo naposledy v roce 2011 v Rumunsku. IARU už pracuje na vyřešení problému s pořádáním. Jedním z možných řešení by bylo sestavení kontrolní komise, která bude dohlížet nad připraveností závodů. Jedním z opatření také bude ohledně map s tratěmi, které musí organizátor poslat IARU ke kontrole měsíc před začátkem mistrovství. Snad se tím zabrání tomu, aby se trať začala stavět den před samým závodem. Výsledky MS. Na téma MS 2014 vzniklo mnoho článků. Podle mě je ale nejlepší z nich Baluův pohled z funkce mezinárodního rozhodčího, který si stojí za to přečíst.
Posledními závody byl jak jinak Pohár přátelství pořádaný u Plzně. K udržení prvního místa v národním žebříčku jsem potřeboval být v obou závodech nejhůř druhý. První závod jsem skončil kvůli špatnému postupu druhý, naštěstí následující dvoumetr jsem vyhrál. Mohl jsem tak oslavovat nejen obhajobu loňského vítězství v NŽ (celý žebříček), ale i pět titulů Mistra republiky a jedno třetí místo. V listopadu jsem se zúčastnil veletrhu sportlife a na konci měsíce byl vyhlášen v ardf anketě jako nejlepší junior za rok 2014. Člověk by si ani nemohl přát úspěšnější rok.

2013

Jako každý rok, tak i letos začínáme zimním soustředěním reprezentace, tentokráte v Harrachově. Je to příjemné tréninkové zpestření zajezdit si na běžkách místo neustálého běhání. Vše probíhalo podobně, jako roky předchozí. Opět pár soustředění ze začátku sezóny, kde jsme naběhali pořádné objemy. Vše bylo naprosto v pořádku, ale až do výběrového soustředění. Poslední trénink jsem špatně došlápl a zvrtl si kotník. Což znamenalo čtrnáct dní pauzy a neustálé tejpování na běh v lese. K tomu když se přidají obavy z dalšího vyvrtnutí, není to nic příjemného. Ale lepší než si vykloubit rameno. Tuto sezónu jsme v juniorech zbyli v podstatě jen tři schopní běžci, takže kdo pojede na ME do Polska z juniorů bylo už předem téměř jasné. Nově se mi na závodech už dařilo konkurovat Ondrovi, takže jsem si taky někdy užil pocit vítězství :). Zajímavým zpestřením závodní sezóny bylo Mistrovství žáků a dorostenců, které se konalo v České Republice ve Třech Studních. Většina z reprezentace buď pořádala, nebo přijela fandit. Pořadatelé ukázali, jak má vypadat pravé mistrovství a na jedničku zvládli i premiérovou disciplínu - sprint. Zvládli ji i samotní čeští reprezentanti, takže o dobré výsledky nebyla nouze. Pro mě opět dobrá taktická a psychická příprava na vlastní závody. I letos se jelo v rámci soustředění reprezentace na OB závody do zahraničí, nyní pro změnu do Slovinska. Opět nezapomenutelné zážitky a boje s mapou v lese, bez kterých to prostě nejde. Do nominace juniorům nikdo nezasáhl a jela opět osvědčená trojka: Šimáček O., Šrom, Šimáček M. (výsledky nominace).
Vrcholem sezóny pro tento rok bylo Mistrovství Evropy v Polsku - Kudowa Zdrój. Pořadatelé nepřipravili přípravné závody, takže jsme si udělali vlastní mini soustředění bezprostředně před mistrovstvím, kde jsme se doladili a naladili na nadcházející dny. Odtam jsme jeli přímo do centra závodů. Jídlo bylo jako vždy na vrcholné akci perfektní. Vždy výběr z několika jídel, příloh a zákusků. I když o tradiční českou snídani je nouze vždy :). Jen ta organizace závodů trochu vázla. Člověk si nebyl do poslední chvíle ničím jistý.
První závod byl foxoring. Pro toto ME jsem si vytyčil cíl užít si ho a zbytečně se nestresovat. Myslím, že se mi to povedlo ve všech závodech, ale na druhou stranu jsem se na závody mohl ještě více soustředit. Z foxoringu jsem obhajoval stříbro z loňského MS. Jelikož pro mě bylo překvapením, že jsem získal stříbro, neboť mapu zase tak dobře neovládám, nebyl jsem si jistý, jaký výsledek mám čekat. Každopádně první kontroly jsem vzal dobře a na mezičasech jsem vedl. Poté následoval přeběh přes pole, které nebylo moc dobře zmapované, a já jsem se asi na dvě minuty ztratil. Naštěstí jsem celkově na postupu neztratil, neboť byl dlouhý přes celou mapu a fyzicky jsem ho zvládl dobře. Ztratil jsem až za polovinou závodu. Do té doby jsem vedl, ale poté jsem udělal chybu, že jsem se špatně podíval na cesty, které byly vedle sebe, a já běžel naneštěstí po té špatné. Takže mě tento malý záběh stál tři minuty, které jsou zkrátka na foxoringu osudové. V cíli jsem nakonec ztratil pár sekund na vítěze Rodionova, který obhájil. Třetí překvapivě skončil Martin Šimáček. Konečně jsem tak přetrhl sérii špatných prvních závodů na vrcholné akci (výsledky - FOXORING).
Další závod se běžel sprint. Trochu netradiční pořadí závodů mě ale nerozhodilo. I zde jsem obhajoval. Jelikož jsme už předem tušili, že se poběží v nedalekém parku, předem jsme si ho prošli. Dalo nám to tak potřebnou taktickou výhodu. Ovšem to jsme ještě netušili, že nás pořadatelé zatáhnou i do odlehlejší části, kde je v podstatě jen hustník. První kolo bylo opravdu podivné. Koridor směřoval tak, že jsme měli trať brát zleva. Ovšem záměr pořadatele byl, že to hned za koridorem stočíme doprava, kde byla jedna utopená kontrola někde v údolí. Ve skutečnosti, ten kdo na ní začal, zpravidla nedopadl vůbec dobře. A i tak jsem bral opět trochu jiné pořadí než ostatní závodníci. Opět si myslím, že i když jsem běžel zhruba 200 metrů od kontroly, že nebyla chyba si ji nechat nakonec, neboť od ní byl hezký chodník na diváckou. Již v pomalém kole jsem našel jednu ze svých kontrol, kterou jsem měl brát až v kole druhém, což mně usnadnilo práci. Ovšem poté jsem možná i v důsledku toho, udělal fatální chybu. Myslel jsem si, že jedna ze dvou posledních kontrol bude pod kopcem a druhá ještě na kopci. Takže jsem chtěl běžet na tu na kopci. Kontroly ale byly ve skutečnosti umístěny přesně naopak, takže jsem musel napřed dolů a poté znova nahoru. Na vedení v závodě mi tak nestačil ani náskok dvou minut. Dohledávka předposlední kontroly také nebyla rychlá, takže jsem se musel spokojit s druhým místem. Titul jsem tedy neobhájil. Upřímně jsem ale chtěl alespoň jednu individuální medaili, čehož jsem s přehledem dosáhnul již v prvním závodě(výsledky - SPRINT).
Poté k nepochopení všech, pořadatelé zařadili do programu příjezdový den a slavnostní zahájení. Další den byl na programu dvoumetr v dosti kopcovitém terénu, kde byl navíc startovní koridor dolů do údolí. Již toto naznačovalo, že závod bude, jak již je tradičně zvykem náročný a dlouhý. Taktika byla jasná. Okamžitě jak to bude možné, vyběhnout zpět na kopec a pořádně si rozměřit. Prvních deset minut jsem nevěděl kam jít. Jen díky odhadům jsem běžel směrem, kde skutečně byla náběhová kontrola. Byla v údolí, a jelikož jsem ji netrefil hned napoprvé, strávil jsem na ní asi půl hodiny. Další kontrolu jsem vzal celkem bez problému, i když postup na ni byl hodně zdlouhavý. Poté jsem si myslel, že mám zbylé dvě kontroly rozměřené a že vím kam běžet. Opak byl pravdou. Předposlední kontrola mě hezky povodila a nechal jsem na ní 20 minut. Poslední už šla s hromadou štěstí bez problému a já se pak potácel k cíli. Tento závod jsem prohrál hlavně tím, že jsem nevěřil rádiu. Tak příště. Skončil jsem na 6. místě z 22 závodníků. Náš tým byl třetí. Nutno podotknout, že pouhých 9 závodníků mělo všech 5 kontrol. Ostatním dala trať zabrat ještě více a doběhli bez kontrol (výsledky - 144MHz).
Poslední osmdesátkový den se konal po dni volna, kdy jsme navštívili Polský Národní park Stolové hory. Osmdesátkový cíl byl totožný s tím dvoumetrovým, ale jinak se z větší části závodní prostor lišil. Start byl pro změnu dole v údolí, takže každý musel napřed vyběhnout na kopec, kde se nacházely první kontroly. První kontrolu jsem vzal s minutovou ztrátou, a protože jsem pak nezvolil ideální postup, ztratil jsem už na druhé kontrole 5 minut. Poté jsem ještě na poslední kontrole, kvůli vyčerpání nešel přesně na azimut a kontrolu dohledal po třech minutách, což mě stálo bednu. Takže jsem i s tímto závodem nebyl příliš spokojený a šesté místo pro mě bylo zklamáním. A ač naši skončili druhý a třetí, ani týmové zlato jsme nezískali. Díky bezchybnému výkonu Rusa Rodionova, který vyhrál o pět minut, Rusko získalo zlato o více než minutu (výsledky - 3,5MHz). Všechny výsledky.
Ač Rusové získali o 23 cenných kovů méně, zlatých medailí měli víc a vyhráli tak hodnocení národů. Takže jim to zase na MS v roce 2014 musíme vrátit. Sezóna byla zakončena pohárem přátelství, kde jsme se rozloučili s Ondrou Šimáčkem, který s rokem 2014 odchází do mužů. Nyní jsme tedy v kategorii zbyli s Martinem Šimáčkem sami. Snad nás doplní alespoň dospívající dorostenci, kteří budou ve své kategorii M16 také poslední rok. Kvůli absenci Martina na posledních závodech jsem získal prvenství v Národním žebříčku pro rok 2013 (žebříček). O úspěšném ME psal také Bílovický zpravodaj a obec Bílovice nad Svitavou ocenila nejlepší z oddílu (článek).

2012

Kalendář závodů a soustředění napovídal, že letos bude sezóna opravdu nabitá. Zanedlouho jsem se o tom opravdu přesvědčil, neboť jsem 6 týdnů v kuse nebyl o víkendu doma. S fyzičkou jsem na tom byl také o poznání lépe než předchozí rok, poněvadž jsem od září 2011 začal chodit na Sportovní gymnázium do Brna, kde nám nic nedarovali. Myslel jsem si, že se v juniorech moc neprosadím, ale jak se ukázalo, většina z nich odešla do vyšší kategorie a zůstal tam jen Ondra Šimáček, můj hlavní konkurent pro tento rok. Jak jsem se později přesvědčil, on si spíš běžel kategorii sám pro sebe, neboť jsem ho nikde nemohl porazit. Ani na závodech, ani na tréninkových soustředěních. Pro tento rok jsem se zařadil již do užšího kádru, takže jsem byl na té nejvyšší vlně, na jaké jsem mohl být. Vše šlo od začátku dobře. Zdraví se ale ode mě otočilo zády na soustředění v Ukrajině. Poslední den jsem na tréninku spadl a vykloubil si rameno. Do začátku prázdnin jsem byl závodně i tréninkově mimo. Naštěstí jsem nominačky na MS v Srbsku stihl a nominoval jsem se z druhé pozice (výsledky nominace). Nakonec jsem byl rád, že jsem se tam kvůli absenci dostal, neboť nominačky byly zanedlouho poté, co jsem začal opět běhat. Nakonec mi přálo i štěstí, neboť kdybych získal v jednom závodě o bod míň, skončil bych třetí v nominačním žebříčku a místo čtyřech závodů bych se na MS zúčastnil pouze dvou. O prázdninách jsme navštívili OB závody ve Švýcarském Lausanne - Swiss a week. Závody byly jako doprovodný program k orienťáckému Mistrovství Světa. Takže o taktickou a psychickou přípravu nebyla nouze. Soustředění doprovázela nádherná specifická Švýcarská panoramata, zvláště v jedné horské etapě.
5.9.-15.9. se uskutečnilo moje první Mistrovství Světa. Pro začátek pořadatelé připravili tzv. předzávody, abychom si "oťukali" místní podmínky. První závod za juniory na MS byl dvoumetr. Věděli jsme, že mapa bude kopcovitá, ale že kontroly budou házet? Již po stratu jsem začal docela dobře, ovšem měl jsem problémy při dohledávkách. U třetí kontroly, která byla v údolíčku, kolem kterého se tyčily do nebe vršky několika kopců, to začalo být opravdu zlé. Na té kontrole jsem ztratil také, ale už to nebylo jen 5 nebo 10 minut, nýbrž necelá hodina!!! Poté jsem už směřoval k cíli, neboť jsem špatně určil další pořadí kontrol a bál jsem se, že nestihnu limit. Navíc by únava v dalším závodě byla znát a i kdyby mně toto rozhodnutí stálo stupně vítězů, nebyl bych zklamaný, protože ten den jsem si vyhrát prostě nezasloužil. Nakonec jsem bez jedné kontroly, což bych si nikdy nemyslel, že na vrcholné akci budu bez lišky, skončil 19. z 35 závodníků. A o týmové medaili se nám také mohlo jen zdát. Byl to jeden z těch dvoumetrů, na které je potřeba rychle zapomenout, jakoby vůbec nebyly a jít dál. Nebyl čas plakat nad rozlitým mlékem, protože nás čekaly další tři závody ve třech dnech (výsledky - 144MHz).
Další byl na řadě SPRINT, který se již jednou na vrcholné akci běžel. Měl veliký úspěch, takže nebylo sporu, že se poběží i v Srbsku. Včerejší závod jsme hodili za hlavu, neboť téměř všem se nepovedl a chystali se na to, zlepšit si reputaci. Zpočátku jsem byl dost nervózní, ale nakonec jsem si řekl, že k tomu nemám důvod, nikdo nic ode mě nečeká na rozdíl od loňského roku. Prostě poběžím. Na start jsem se tedy postavil s čistou hlavou. První kontrolu jsme našli společně s ostatními startujícími ve stejný čas, což mně dalo chvilku, rozměřit si ostatní kontroly. Lyžařský svah byl složitý na určení správného pořadí, ale nakonec pořadí zase tak moc nerozhodovalo. Z prvního kola jsem měl dobrý pocit, ale přede mnou bylo ještě druhé. Opět jsem si pořádně rozměřil kontroly a navíc mapoval, neboť v mapě byly zakázané prostory, kterým jsme se museli vyhýbat. Po menší okličce na druhou kontrolu jsem už pak kontroly nacházel bez problému a do cíle doběhl ve velmi slušném čase. V cíli jsem zjistil, že jsem bral jiné pořadí kontrol než ostatní, ale myslím si, že jsem tím spíše získal, než ztratil. Do konce závodu už mě nikdo nepředběhl a já si tak spravil náladu ziskem první zlaté medaile z MS. Měl jsem i trochu štěstí, neboť druhý v pořadí skončil za mnou o pouhých 6 sekund. Musím dodat, že to absolutně nikdo nečekal, hlavně já ne. Byl to můj kariérní sen, který se splnil už takhle brzo (výsledky - SPRINT).
Ale konec radosti, byl čas soustředit se na osmdesátku. Terén opět kopcovitý. Hned po startu byl výběh na hřeben a u bažiny se nacházela první kontrola. Poté nastal čas, určit si definitivně pořadí kontrol. Bohužel jsem ho určil špatně, kvůli chybnému odhadu umístění jedné z kontrol. Poté jsem ještě ztratil 4 minuty na jedné dohledávce, což už byl jen důsledek předchozí chyby. Osmdesátku vyhrál s těsným náskokem Ondra Šimáček. Já jsem skončil hluboko v poli až na 13. místě z 35 závodníků. Ovšem jako tým jsme získali zlatou medaili! Pro mě to byla vůbec první zlatá z týmů (výsledky - 3,5MHz).
Poslední závod byl premiérový foxoring na vrcholné akci MS/ME. Pro tentokrát byla vypsána pravidla jen pro Mistrovství Evropy, takže hamfest se uskutečnil pro odjíždějící Asiaty už v předvečer závodu a další den bylo ME ve foxoringu. Po hamfestu to nebylo nic příjemného běžet další důležitý závod, navíc pořadatelé naplánovali start brzy ráno, takže času na odpočinek také moc nebylo. Myslel jsem si, že se mi nepoběží příliš dobře, ale nakonec to docela ušlo. Bohužel jsem na začátku udělal trochu chybu, čehož využil za mnou startující Rodionov z Ruska (pozdější vítěz) a doběhl mě. Poté jsme běželi pár kontrol spolu a rozdělili se až za polovinou tratě. A i přes horší pořadí mě nakonec dal o více než dvě minuty. Ovšem nikdo jiný na mě nestačil a já skončil 2. z 25 závodníků výsledky - FOXORING). Všechny výsledky.
Již samotným ziskem titulu Mistra světa ze sprintu se toto mistrovství stalo vůbec mým nejúspěšnější a k tomu ještě přibylo zlato z týmů a individuální stříbro z foxoringu. Dokázal jsem také poprvé za sezónu dvakrát porazit Ondru Šimáčka (a také naposledy), ale i to stačilo, abych se stal nejúspěšnějším juniorem na MS. Dočkal jsem se nakonec i jednoho titulu mistra ČR vítězstvím na dlouhé trati (zapříčiněno tím, že Ondra nestartoval) a vítězstvím v anketě Objev roku ROB. Psalo se o mě také v dalších publikacích: Ročenka 2012, Radioamatér, Bílovický zpravodaj. Česká televize byla v Srbsku s námi a zde je odkaz na reportáž. Na závěr roku proběhlo ocenění nejlepších sportovců z našeho oddílu od obce Bílovice nad Svitavou - článek, záznam ocenění (15. minuta). Další rok proběhlo v zimě vyhlášení nejlepších sportovců JMK za rok 2012. Mezi oceněných 10 z nominovaných 38 sportovců v kategorii talent jsem se dostal i já. Bohužel jsem nevyhrál, ale každopádně je to další krok kupředu a motivace k další práci.

2011

Zimní přípravě jsem ještě pořád nedával důležitou váhu. Bylo to zapříčiněno i z části malého počtu závodníků v nové kategorii M16. Do té doby byly mladší kategorie: MD10, MD13, MD16. Nově se kategorie rozšířily na MD10, MD12, MD14, MD16, MD19. Důsledkem toho byl již zmiňovaný úbytek závodníků v kategoriích a posunul se postup do juniorů o ročník později. Tím pádem jsem nešel tento rok do juniorské kategorie M19, ale zůstal jsem v kategorii M16 a mohl jet ještě naposledy na ME žáků a dorostenců. Tuto skutečnost jsem se dozvěděl ještě na podzim předchozího roku. Považoval jsem rok 2010 za poslední v kategorii žáků a podle toho jsem si vytyčil velké cíle. Co ale teď když jsem měl ještě jeden rok nakonec zůstat? Měl jsem z toho spíše smíšené pocity. Byl jsem rád, že s největší pravděpodobností se ještě nominuji, protože v juniorech bych asi šanci nominovat se na jejich ME kvůli velké konkurenci neměl, ovšem nadruhou stranu loni jsem jeden závod na ME vyhrál a podle toho bude ode mě většina lidí očekávat velký výsledek. Ale i když jsem ještě nebyl právoplatný junior, již jsem byl díky dobrým výsledkům v roce 2010 zařazen do širšího kádru reprezentace. Takže jsem se mohl už takhle brzy učit od těch nejlepších. Tento rok jsem poprvé sám na vlastní kůži pocítil, proč většina závodníků nemá ráda pásmo 144MHz. Nevím proč, ale přestalo mně to na něm jít. Už tradičně jsem končil většinou druhý. Na závodech a i nakonec v nominačním žebříčku. Největší český soupeř byl pro mě pro letošek Pavel Hladík, neboť Martin Šimáček závodil díky novým pravidlům o kategorii níž.
Nakonec přišlo očekávané ME žáků a dorostenců 15.-20.6. Jelikož bylo v Bulharsku, letělo se letadlem. Byl to můj první let. Cestovali jsme přes noc napřed do Prahy, poté do Burgasu a následně autobusem do Primorska. Hned po příjezdu nás čekal takový ladící trénink na místních závodech, abychom si vyzkoušeli terén a vysílače. Jelikož jsem za celou noc spal asi jen hodinu, nebylo mi zrovna hej. Takže jsme večer ulehli v devět a vzpudili se až po deváté. Další den byl první závod. K překvapení všech 3,5MHz. Měl jsem zde obhajovat titul, ale doposud mně první závody na ME nevycházely, napřed jsem se potřeboval rozkoukat, až druhý závod mně vždy vyšel. Zde tomu nebylo jinak. Běželo se mi hodně těžce a nohy neposlouchaly. Jako jeden z mála jsem zvolil nejideálnější pořadí, ale kvůli pomalému běhu jsem byl sice nejlepší z české výpravy, ale až šestý z celkových 22 závodníků. Alespoň, že jsme dokázali získat týmový bronz, jinak by to byl asi můj nejhorší závod na mistrovstvích.
Pásmo 144MHz se běželo na mírně kopcovitém nepravidelném terénu. Byl jsem nervózní, neboť první závod jsem nepředvedl, na co jsem měl. Nyní měl nastat čas to napravit. Ale po startu, který byl uprostřed mapy, jsem nedokázal určit umístění kontrol, takže jsem vzal špatné pořadí. Ale to by ani tak nevadilo, neboť i závodník, který bral stejné pořadí, jako já skončil druhý. Opět jsem byl poražen nejistotou a očekáváním. Závod vyhrál Pavel Hladík, já skončil opět šestý. Z týmů jsme si odvezli stříbro. Pro mě tímto skončilo nejhorší mistrovství z pohledu výsledku a pocitu ze závodů. Víc než abych prodal své zkušenosti, jsem je zde sbíral. Takže nakonec pro mě toto mistrovství bylo ze všech nejužitečnější (výsledky).
Toto mistrovství mně ukázalo, že je lehké naučit se vyhrávat, ale je těžké naučit se prohrávat. Každopádně jsem si chtěl zpravit náladu na vícedenních závodech, které se konaly u Turnova. A ač jsem první závod na plné čáře prohrál, další závody jsem už jen vyhrával a nakonec v celkovém součtu vyhrál. První praktické předvedení zkušeností z ME, co se týče psychiky (výsledky). Na závěr jako každoročně proběhlo i MČR žáků a dorostenců. Jako každý rok, i tento se mi tyto závody povedly asi ze všech, co byly v ČR nejvíce. Opět dvě vítězství, i když tratě nebyly zase tak jednoduché, jak se zdálo (výsledky). Z těchto závodů vznikla dobrá reportáž, která laikům objasní, co že to vlastně děláme: youtube (pozn. Vysílačům se neříká majáky, ale normálně jen kontroly). Po posledních závodech sezóny, kdy jsme byli v kategorii jen tři, jsem vyhrál národní žebříček, takže sečteno, podtrženo, něco se mi ten rok přece jen povedlo.

2010

Na začátku roku se konalo první soustředění žákovské reprezentace v Praze. K mému údivu jsem všechny tréninky vyhrál (výsledky). Asi jsem byl ve formě :). Na nominačních závodech a MČR jsem měl největšího soupeře Martina Šimáčka, který mě dvakrát porazil o pár sekund, poté jsem mu to jednou vrátil, ale i další závody byly velmi těsné. Ale i tak na těch důležitých závodech typu MČR a NŽ se mi příliš nedařilo. Ani jeden závod jsem opět nevyhrál a na svou premiérovou zlatou medaili jsem musel čekat dále. Avšak i druhé místo v nominačním žebříčku mi s přehledem zajistilo nominaci na Žákovské Mistrovství Evropy (nominační žebříček).
17.-20.6. se konal pro žáky vrchol sezóny - ME ve slovenské Bojnici. Vzhledem k tehdejší konkurenci ve vyšší kategorii v juniorech, kam jsem měl další rok přejít, jsem v tomto mistrovství cítil největší šanci uspět. Šanci, která by se mně už nemusela nikdy nabídnout. Proto jsem byl v prvním závodě trochu ve stresu z očekávaného výsledku. Naneštěstí před mým startem začalo navíc pršet. Na osmdesátce by to nevadilo, ale jelikož první závod byl dvoumetr, necítil jsem se z toho zrovna v pohodě. Na startu jsem startoval až po 3 hodinách po prvním, což taky zrovna nebylo moc příjemné. Po odstartování jsem vůbec nevěděl, na jaké kontrole začnu. Navíc příčinou deště stávkoval vysílač číslo 5 a nebyl téměř slyšet. Nešlo ho zaměřit. Rozhodl jsem se najít ostatní kontroly a dohledat ho, jakmile budu alespoň trochu tušit, kde se nachází. Měl jsem už všechny vysílače nalezené a zbýval mi tento poslední. Nohami jsem z vyčerpání sotva pletl, ale nakonec se mi ho na jednom z kopců podařilo dohledat. Po mučivém doběhu jsem si myslel, že budu sotva sahat do první poloviny výsledkové listiny. Ovšem následovalo zjištění, že více než polovina závodníků M16 kontrolu číslo 5 nenašla. Díky tomu jsem obsadil 6. místo. Náš tým skončil třetí. Takže alespoň nějaká náplast na závod, se kterým jsem vůbec nebyl spokojený. Protest, který podala jen naše výprava byl zamítnut, jakoby bylo v pořádku, že skoro nikdo nenalezl v závodě ME všechny vysílače, protože ne všechny byly dobře slyšet.
Další den byl osmdesátkový závod. Mapa byla totožná z předchozího dne. Jen já jsem závod pojal, že do toho dám sice všechno, ale pocit, že mám šanci sahat na nejvyšší příčky, ve mně vyprchal. Už jsem nemyslel na stres ani očekávání. Zkrátka další závod. Možná i díky tomu vše dopadlo tak jak dopadlo. V životě částečně spoléhám na to, že dávám pozor na to, co kdo říká a snažím se, mít přehled co se bude dít. Bývalý repre kouč Míra Vlach měl teorii, kde by se již v známém terénu mohli nacházet kontroly. Byly to jen tipy, ale mně to dávalo jistotu, že když nic, tak budu alespoň vědět, kam běžet. Po startu jsem tedy běžel podle Mírova plánu. První kontrola mně okamžitě svedla do pravé části mapy. Po první relaci bylo jasné, že kontroly jsou poskládané do pomyslného půlkruhu, a že budu začínat zprava. Všechno šlo jak po másle. Po oražení kontroly jsem věděl kam odbíhat. Rychle jsem se dostával blíž a blíž k cíli. Ke konci už jsem nestíhal relace kontrol, na které běžím a poslední kontrolu jsem nestihl o dvě minuty. Takže jsem musel chvíli čekat. Alespoň jsem si detailně zmapoval cestu do cíle, takže nakonec jsem ztrátu ještě trochu smazal. Unavený a překvapený z hladkého průběhu závodu jsem se v cíli dozvěděl, že Rusové v cíli mají o několik minut horší čas než já a že nikdo nechápe, jak jsem to mohl zaběhnout tak rychle. Bezpochyby to byl můj doposud nelepší závod. Lépe bych ho už asi zaběhnout nedokázal. Ten den mi zkrátka vyšlo naprosto všechno. Stačilo jen počkat něco kolem dvou hodin, než doběhnou všichni závodníci a pak si oddechnout, neboť první zlato bylo doma i s dalším stříbrem z hodnocení týmů!!! (výsledky)
Ještě ten den jsem lehl s 39° horečkama. Ale stálo to za to. Seniorská repre se mezitím pod vedením nového šéftrenéra vymanila z krize a odvezla si z MS v Chorvatsku kupu medailí. Na závěr sezóny nás čekaly ještě dva podniky. První byl pro žáky. MČR žáků se konalo v Praze. Měl jsem za cíl obhájit pověst z ME ve Slovensku a vyhrát. Dvoumetrový závod se mně povedl náramně a vyhrál jsem o parník. Doposud můj nejlepší dvoumetr v životě. Další osmdesátkový závod v kategorii M13 patřil také mně a já tak získal i první zlata z MČR (výsledky). Posledními závody Podzimní liška pořádané naším oddílem jsem se rozloučil s mojí veleúspěšnou sezónou 2010, ve které nechybělo naprosto nic. Ke konci roku jsem také zakusil, jaké je to zviditelnit se v médiích: Bílovický zpravodaj, Radioamatér.

2009

Tento rok jsem se účastnil už všech oddílových akcí i tréninků. Na jaře jsem se dostal do žákovské reprezentace. Od této chvíle se mně otevřeli nové možnosti. Vděčný za nové zážitky jsem bojoval i o možnost nominace na Mistrovství Evropy žáků, které se konalo v České republice na konci června. Ze začátku moje šance nebyly moc velké, ale na posledních nominačních závodech jsem dokázal v jednom dokonce vyhrát, což mě katapultovalo na pozici, ze které jsem se na moji první evropu nominoval (nominační žebříček).
Tehdy jsem nevěřil, že můžu být třináctý v republice a potom jsem už vůbec nevěřil, že bych mohl reprezentovat Českou republiku na Mistrovství Evropy. Vlastně jsem ani moc netušil, co se to stalo. Ovšem chápal jsem, co to Evropa znamená, a že je to pro naši kategorii vrchol sezóny ROB. Ale i s tímto vědomím jsem, cituji slova trenérky Vlasty Vlachové: "byl rád, že jsem rád" a mistrovství jsem si nanejvýš užíval. Nečekal jsem, že bych si mohl odvést medaili. Z prvního závodu v pásmu 144MHz jsem vybojoval 14. místo, s čímž jsem byl spokojený. Druhý závod byl opravdu rychlý a chyby byly osudové. Nakonec jsem v něm obsadil 13. místo. Co bylo ale podstatné, po mém doběhu se náš tým usadil na první příčce. Bylo to pro mě neuvěřitelné bojovat o medaili. V závěru závodu doběhl Rus, který měl druhý nejlepší čas, čímž nás sesadil z prvního místa na druhé. Toto pořadí ale už zůstalo do konce neměnné a já se mohl radovat z vůbec první medaile v životě. Byla o to cennější, že byla z vrcholné akce (výsledky).
Pokud se v dnešní době někdo nominuje ze žáků či dorostenců na Evropu, očekává velký úspěch a vyhrané kupy medailí. Ach, kde jsou ty časy, které už ani já nepamatuji, když se muselo pracně probojovávat i na krajskou soutěž...
Plný sebevědomí, že už nejsem ten zelenáč mezi Mistry, jsem se zúčastnil opět po roce MČR žáků. I nyní se zde našlo pro mě něco "poprvé". Z obou závodů jsem bral medaili, poprvé bronz, podruhé stříbro. Takže jsem měl pro tuto sezónu splněno. Jen ještě to zlato tam, věřím, na mě někde čeká.
Tento rok byl do seniorské reprezentace zvolen nový šéftrenér Andrej Gomzyk a všichni doufali ve zlepšení doposud bídných výsledků. K mému překvapení, že existuje ještě další repre se nabalilo ještě další, a to když ke mně na soustředění, které jsme měli společně s juniory a seniory, přišel Míra Vlach a řekl mi, že mám na jejich sezení přijít taky. Překvapení vystřídalo pocit nejistoty, neboť nám na schůzi rozdali papírky, na které jsme měli napsat, jestli jsme byli spokojeni s Andrejovým předchůdcem, co čekáme od něj, atd. No a vzhledem k tomu, že jsem se asi deset minut předtím dozvěděl, že existuje další REPRE, umíte si asi představit, jak jsem se mezi těmi novými lidmi cítil :).

2008

Asi tak v květnu jsem se poprvé seznámil s ROB na jednom z tréninků oddílu SK Radiosport, kam jsem se i později zaregistroval jako jeho člen. Moje první závody byly již onen rok v září a sice MČR žáků ve Šternberku. Když se na výsledkovou listinu dívám s odstupem času, nechápu, jak nás v kategorii mohlo závodit 24. A to i tak jsem si při pohledu na výsledkovou listinu říkal: Nemůžu být přece 13 v republice. To tady určitě nezávodí všichni. :D Rok potom jsme byli rádi, že se nás na MČR sešlo alespoň deset. Každopádně to byli moje první zkušenosti a na MČR jsem obsadil 17. a 13. místo z již zmiňovaných 24 závodníků.