Ano, píšu tento článek trochu se spožděním. Ano, možná si ho nikdo nepřečte, protože sem na stránky nikdo nechodí. Ne, není to zbytečné. Ano, mám rád filmy ve stylu retrospektivy. Právě jsem na pokoji ve čtyřhvězdičkovém hotelu Forest beach a je příjezdový den na ME 2024. Nechci se chlubit, jen si to sem odložím jako vzpomínku, protože to je možná naposledy, kdy jsme v něčem luxusním ubytovaní. Ale to moc předbíhám. V Bulharsku se velký šampionát koná nyní potřetí za 4 roky. Dříve by nám to přišlo zvláštní, ale ne dnes. Ale to už zase moc předbíhám.
Staří stárnou. To tak bývá. Nyní si ale už začínám přiznávat, že stárnou i mladí. Tomáš Hikl kvůli zranění letos neběhá. Kuba Oma má doma dítě a už je asi utahaný z běhání s kočárkem, takže tréninku moc nedává. Ondra Šimáček nominačky pokazil, Tomáš David je zaběhl dobře, takže si rozdělili nominaci po dvou disciplínách. Karel Fučík je Karel Fučík, takže se v 50letech nominoval za M21 (muže) na všechny závody. Já poprvé vyhrál nominační žebříček a jel jsem také na všechny. Další mladí se od svých juniorských dob nechytají a i dnes o dva roky později vím, že to v budoucnu nebude lepší.
Borovets je horské město u hory Musala (2925 m.n.m.), která je nejvyší horou Bulharska. V okolí probíhalo v roce 2022 MS v ROB. Hned v prvním závodě ve sprintu se mi podařil životní výsledek. Porazil jsem všech 22 soupěřů a stal se poprvé v kariéře mistrem světa (výsledky). Nějaké juniorské tituly mám, ale od juniorů jsem si musel počkat 8 let. Když všem říkám o našem sportu, tak z toho vždy vyplyne, že jej téměř nikdo nedělá a že je vlastně jednoduché se prosadit. No, mně to v šestiletém téměř každodenním tréninku (2 roky jsem byl zraněný) vyšlo pouze jedenkrát :D. A to talentovanějším a lepším než já nevyšlo třeba ani jednou. Další milník odškrtnutý, může se jet dál.
Na osmdesátce jsem skončil čtvrtý, na foxoringu pátý a na dvoumetru druhý. Paradoxně mám na dvoumetru lepší výsledky, než na osmdesátce, i když předpoklady mám, řekl bych, spíše na osmdesátku. Konečně jsem dosáhl na mistrovský titul a k tomu přidal i další medaili. Mohl jsem ještě získat další z foxoringu, ale školáckou chybou v držení směru jsem ji totálně odpálil. Bude to poučení do dalších let?
Na českých závodech se mi tolik nedařilo. Kromě titulu na klasice 3,5 MHz jsem nezískal už žádný. Národní žebříček. Obecně se mi dařilo pouze na nominačkách a na MS. Ale to je to hlavní. Další roky už se budu soustředit pouze na vrchol sezóny, protože ladit a udržovat nejlepší formu od května do října, kdy je sezóna, je nemožné. Na závěr se mi podařilo i premiérově vyhrát sportovce roku. Bylo těch poprvé hodně.

29.8. SPRINT
30.8. 3,5 MHz (elitní kategorie) / 144 MHz (veteráni)
1.9. 144 MHz (elitní kategorie) / 3,5 MHz (veteráni)
2.9. FOXORING

Výsledkový servis online: odkaz zde
Oficiální výsledky s mezičasy: odkaz zde
Online stream ze závodů (zatím není k dispozici záznam): na youtube
Informace o českém týmu: na fb stránce

Dnes to bude zase o něco delší. Takže jídlo a pití s sebou.
Poslední mistrovství, kterého jsem se jako závodník účastnil bylo ME 2017 v Litvě. Dříve bych jako i jiní závodníci kalkuloval s tím, kolik medailí zase z mistrovství ten a ten rok dovezu, avšak na 4 roky se tyto kalkulace změnili na: pojedu na mistrovství vůbec? V roce 2018 mě na jaře po kvalitní zimní přípravě začalo bolet levé tříslo. Něco bylo špatně, pauzy nepomohly, nedalo se to jen tak čekáním vyléčit. Až na za rok na jaře jsem našel řešení. Věděl jsem však, že začít trénovat v dubnu po tom, co jsem rok vůbec neběhal, mně nebude stačit k tomu, abych na ME ve Slovinsku předvedl to co bych chtěl. I kdybych se nějakým zázrakem nominoval, nechtěl jsem jet. Neměl jsem výkonnost na to prát se s nejlepšími. Někomu by těch pár měsíců tréninku stačilo. Ale já běhal ze začátku opatrně, jen objemy do 40 km a to mně na to, abych byl silný v kopcích, terénu i na silnici nestačilo. O technických trénincích ani nemluvě. Rok 2019 tedy také nic. Tudíž dva roky jsem vynechal.
Třetí rok se stalo něco co, nikdo z nás nepředpokládal. Filmy o strašlivých nemocích postihující v krátkém čase většinu Země, umírající lidé, nemožnost se bránit a podobné se dneska nezdají být tak daleko od reality. Taky na ně už asi nikdo nekouká, protože mají pandemie všichni plné zuby. COVID zamotal životy miliardám lidí. Někdo ztratil blízkého, někdo přišel o práci, někdo prodělal miliony dolarů, někdo bez internetu a televize vylezl z domu a nevěděl, proč v obchodě došly toaleťáky. Co se týče ROB a OB, přišli jsem o vrcholy sezóny. To byl rok 2020. Pro mě další rok, kdy jsem neběžel na mistrovství. Rok 2021 měl být ten, který ukáže, zda na to mám. Zda po čtyřleté pauze bez vrcholné soutěže dokáži udržet fyzicky i mentálně krok s ostatními. Jestli ty stovky odtrénovaných hodil k nečemu byly. Jestli cesta, kterou jsem se vydal vede alespoň trochu směrem, kterým bych měl směřovat. Nelehký úkol, zdá se.
Rok 2020 byl tedy pouze tréninkovým, všichni vyhlíželi termíny závodů, mnohdy marně nebo se závody zredukovaly na nezbytné minimum. Hlavně v termínech, kdy do vláda dovolí. Na jaře 2021 postihl Česko úplný lockdown. Nikdo podstatě nikam nesměl a nic nemohl dělat. O jarních prázdninách těsně před lockdownem jsem odjel na tréninkové soustředění s orienťákama do Chorvatska. Kvůli následnému lockdownu so po týdnu domů vrátila jen polovina, ostatní jsme zůstali a trénovali jsme. V květnu už se začalo blýskat na lepší časy, obnovily se soutěže a velké mistrovství. Nejsledovanější akcí na začátku léta bylo MS v orientačním běhu u nás v Česku. Robáky by mohlo zajímat i z důvodu MS v ROB 2023. To bude také v Česku, v podobných terénech. Našim se moc nedařilo a skončili i za vlastním očekáváním. Sešlo se více věcí, které to zapříčinily, ale ty tu nebudu rozebírat. My jsme byli za půlkou nominačních závodů a pomalu se rýsovala nominace na ME v Bulharsku. V chlapech nebylo do poslední chvíle jasné, kdo pojede třetí, popř. čtvrtý. O prvních dvou bylo jasno, vždyť Ondra Šimáček v podstatě vyhrál, co se dalo a Kuba Oma zaostával jen trochu. Nakonec rozhodl poslední závod - dvoumetr. Nejsem fanoušek výběru podle náhody, ale zde mi štěstí přálo, já ho vyhrál, Tom Hikl skončil druhý a bylo jasné, kdo doplní první dvojici. V juniorech se Martin Folwarczny rozhodl na ME nezávodit a přenechal tak místo čtvrtému Kubovi Klecovi. Matěje Dukáta a Kubu Unčovského doplnil ještě Pavel Kolský. V ženách podobně jako v mužích Ondra dominovala Ivetka Šístková, druhá nestárnoucí Hanka Fučíková byla také jasně nominovaná. Bohužel Karel přes zdravotní problémy odstoupil z nominačních bojů, takže Hanka jela opět z rodiny sama. Kačka Bžatková a Danča Trpáková. V juniorkách se nominovala z čela Markéta Tollarová, budoucí objev a zároveň juniorka roku. Další Věrka Staňková, Johanka Klecová a Míša Novotná. Ta si z EYOCu (ME v OB dorostu) odvezla stříbro ze štafet. Zdá se být dobrým příslibem pro foxoring, a to také byla. Rozhodnutá nominace. Mně se od začátku moc nedařilo. I přes téměř dokonalé tréninkové období jsem nedokázal naplnit svá očekávání. A to po stránce fyzické i technické. Osmdesátky jsem kazil, foxoring jsem nedokázal fyzicky vyhrát. Najednou jsem se začal spoléhat alespoň na dvoumetr. Kde se stala v tréninku chyba, že jsem na dráze zaběhl trojku pouze za 10:18., moc nevím. Na další tréninkové období mám připravené drobné úpravy, ale 2700 km za celý rok mně musí zlepšit i kdybych nechtěl. Ale to se nestalo. Sice jsem byl druhý nejrychlejší z repre za Ondrou, který měl 9:59, ale to mě neuspokojilo. Cílil jsem alespoň na 9:45. I co se týče ROB závodů, chtěl jsem bojovat o první místa. Muselo mi ale stačit bojovat se ctí. Na první místo jsem neměl.
O prázdninách jsem se do toho obul. Po týdnu dovolené jsem objezdil několik soustředění, doma strávil asi 4 dny v kuse a fyzičku trochu doladil. Technicky mi hrozně pomohlo oddílové soustředění, kdy jsem na konci soustředění cítil, že jsem připravený. Kvůli covidu nebyly technické soustředění a to mi hodně uškodilo. Nemohl jsem trénovat techniku a na nominačkách to bylo hodně znát. Ne že bych s rádiem neběhal. TO zas jo, ale prostě to nestačilo. Potřeboval jsem trénovat v kuse, ověřit si postupy, vymýtit chyby nacvičit azimuty a zákresy a to se nejlépe dělá s čerstvými zkušenostmi, v kuse. To byl konec prázdnin, fyzicky jsem byl úplně vysátý, ale zbývalo pár dní volno, takže jsem stihl zregenerovat. Ale tak tak.
Poslední jedna také z důležitých věcí byla ta, že jsem se musel nohama vrátit na Zem. Nespletl jsem se, opravdu tam chci nechat velké Z. V hlavě jsem si myslel bůhví jak nebudu běhat dobře po zimní přípravě a těch několik závodů na jaře, které vůbec nevyšli mě z nepochopitelných důvodů nevyvedly z míry. Jako kdybych je snad zaběhl dobře. Každopádně před ME jsem se i v hlavě ujasnil, že nejsem ten, který bojuje o první místo, možná i o bednu ne. Jsem ten, který sice moc chce a dělá pro to maximum, ale prostě na to nemám. Nic jiného. Byl jsem připravený. Po cestě autobuse, která trvala asi o čtyři hodiny déle, než by mohla trvat jsme dorazili do Banska. PS: autobusem takhle daleko už nikdy nejedu, pokud druhý den po příjezdu máme závodit. To bylo smrtící. Bansko leží u pohoří Pirin a také u druhé nejvyšší hory Bulharska - Vichren. Na ten jsme po posledním závodě se skupinou odvážlivců vylezli. Pohoří naznačovalo, že nebudeme běhat úplně na rovině, ale nakonec to převýšení nebylo vůbec tak zlé. Na ME jsem běžel sprint a osmdesátku. První a čtvrtý den. Dost času na regeneraci. Tedy co se osmdesátky týče. Po příjezdu ráno nastal hektický den. Připravit se na závod, stihnout trénink a naposledy probrat taktiku. Ač jsem spal na takových 7/10, ráno jsem se cítil nic moc. Všichni jsme byli rozlámaní z autobusu a než si člověk zvykne na postel, to taky pár nocí trvá. Každopádně sprint měl ukázat, jak na tom po čtyřech letech nezávodění jsem. Psychika si tedy se mnou pohrála a možná i kvůli ní jsem neběžel úplně takový závod, jaký bych měl. Nedokázal jsem se okamžitě přizpůsobit terénu. Čekali jsme polootevřený prostor s výhledem na kontroly a místo toho tam byla polouzavřená buš. První minuty mi azimuty nic moc neříkaly, na to jsem dojel na první a druhé kontrole. Na divácké mě zmátl povinný koridor, který tam měl být ale nebyl, což mě stálo nejméně minutu při postupu na kontrolu a byl jsem v cíli. Tam jsem si říkal, že jestli budu v top 8, bude to asi zázrak. Naštěstí s tratí měli problémy i soupeři a jediní závodníci, kteří mě porazili byli ti z Česka. Takže první závod, česká bedna (+ ještě druhá v juniorkách), naštěstí jsem to nezkonil tas tak moc. Škoda, chtěl bych se s klukama poprat s lepším časem. Tento sprint byl snad nejhorší, jaký jsem letos běžel. Pak následoval dvoumetr. Ten se běžel z části na stejné mapě, jako měla být osmdesátka. Jak se ukázalo, na úpatí hor dvoumetr moc neměřil a jediná, která byla spokojená byla Hanka Fučíková.
Pro ni to byla první zlatá medaile v kariéře a to už jezdí s repre několik let. Osmdesátka. Vůbec mi letos nešla. Spaní tak 8,5/10 nastiňovalo dobré rozpoložení hned od rána. Psychicky jsem byl srovnaný jak nikdy. První závod je vždycky nejhorší, pak už se to dá v pohodě. Necítil jsem se v životní běžecké formě, ale to se hold nedá nic dělat. Hned první minuty naznačily, že to nebude lehká trať, hned od začátku člověk musel přesně měřit a důsledně uvažovat o pořadí. Kontroly naskakovaly, vždy jsem věděl, co mám dělat, co bude následující krok, kdy mám zrychlit, kdy si můžu dovolit zpomalit. V tomto módu je nejrizikovější uvědomění si: jo, kde mi to, dneska je to v klidu, už jen kousek a budu mít jeden z nejrychlejších časů. Když běžíte dobrý závod, je velká pravděpodobnost, že si tohle uvědomíte a sami sobě řeknete. Nejhorší odpověď na tohle myšlení je: jo, je to tak. Pak se na 80 % můžete rozloučit s nějakým dobrým výsledkem. Já si v takových situacích spíš říkám: Tak si debil? Pohni sebou, než tě doženou ti co startovali za tebou a neser mě už! To mě udrží v koncentraci na trať a neupadnu do utěšeného stavu: je to v pohodě, mám to v kapse. Na trati jsem udělal jednu 30" chybu, když jsem na relaci čekal před vedením vysokého napětí a ne za ním, kde byla kontrola. Na relaci jsem to tak měl dál a na doběhu jsem už ztrátu nestáhl. Vyhrál Ondra Šimáček, já skončil druhý. První medaile v dospělých z klasické trati. Když zapátrám v paměti, je to vůbec první medaile na osmdesátce v kariéře. I když mám z juniorů několik cenných kovů, z osmdesátky žádný individuální. Nakonec tedy, i když jsem byl hodně špatný, fyzicky úplně jinde než bych chtěl, tak jsem tento zdánlivě zapovězený stav dokázal zvrátit a ze dvou závodů si odvážím dvě individuální a jednu týmovou medaili. Mám doma sbírku všech tří kovů. Jak to celé nakonec dopadne bych si netipoval. Ale asi to tam někde pořád v sobě mám a jsem rád, že s ostatními dokáži závodit. Češi v hodnocení národů skončili na druhém místě, po dlouhé době, ne-li vůbec poprvé vyhrála Ukrajina. Rusové zřejmě kvůli vnitřním neshodám nepatřili k nejsilnější, ale stále běhají dobře a skončili třetí. Dospělý tým se opíral o dobré výkony žáků a dorostenců. Těm koronavirus zrušil jejich samostatné mistrovství na jaře. Přidali se tak k nám a nevedli si vůbec špatně. Bulhaři mě překvapili. Předchozí mistrovství se mně jevili jako spíchnuté horkou jehlou. Pár věcí časově nesedělo, mapy byly nekvalitní, tratě nic moc. A přitom letos měli na přípravu daleko méně času (po tom co Srbové odřekli letos MS) a připravovali ME od jara. Tratě byly kvalitní, terén (mnozí nebudou souhlasit, ale já to tak vidím, alespoň pro dospělé a juniory) byl hodně kvalitní a odpovídal obtížnosti, jaká by měla být na MS/ME. Mapa seděla dobře. Covidové opatření se nás dotkly jen trochu, takže díky Bulharům a českému týmu za parádní výsledky. článek na ardf, výsledky, stránky ME.
Nastal čas jet domů. ME se mi povedlo, víc bych si nemohl přát. Následně jsem se jako masér zúčastnil MS juniorů v Turecku. S juniorama jezdím už nějaký pátek a i letos jsem byl rád, že se mnou stále počítali. Jednak jsem v Turecku ještě nebyl, tak jsem se chtěl kouknout, jak vypadá policejní stát a jednak je to parta lidí, která zaručí dobré zážitky. Všichni věděli, že jsem byl na ME a že jsem si odvezl dvě individuální medaile. Junioři to chtěli překonat. No, sprint a middle nám moc nevyšel. Nelepší byla devátá Markéta Mulíčková na sprintu. Long ale už byla jiná pohádka. Nikdo medaili nečekal. Lucie Semíková zaběhla stříbrnou palbu a mistrovství pro Čechy už vypadá velice úspěšně. V posledním závodě trojice juniorek zaběhla výborně a holky si odvezli navíc ještě bronz ze štafet. Takže v podstatě dorovnaly moji sbírku z ME, což je hodně slušný výsledek, když si uvědomíte konkurenci skandinávců. Článek. No a já děkuji Košíkovi a Ivě, že jsem zase mohl trochu pomoci.
Podzim se mi až na jedny závody (plně ty poslední) povedl. Hned na začátek jsem bral dva tituly MČR ze sprintu a foxoringu. Letos jsem chtěl uspět i na AMČR. Letos naposledy. Loučím se s kategorií akademiků a člověk si tak nějak uvědomuje, že je čas postoupit v životě dál. Už žádná mládenecká studia a slevy na jízdném. To znovu až za pár let. V důchodu. Dvoumetr byl jeden z těch brutálně nevydařených a přitom jsem v polovině závodu vedl o čtyři minuty. Pak se ale všechno pokazilo, vůbec jsem nemohl zaměřit kontroly a závod byl ten tam. Avšak na osmdesátce jsem podal parádní kontrolovaný výkon a doběhl si pro poslední akademické zlato. Zlatem to začalo, zlatem to i skončilo. Nádhera. Kdyby všechno v životě šlo takhle :D. Píše se konec roku a já jsem právě dopsal tento článek, který jsem měl napsat už hodně dávno a měl být rozdělen asi na 4 části. No, už se mi nepíše tak lehce jako kdysi. Kdybyste mě náhodou postrádali, tak se koukněte na youtube. Dávám tam příspěvky trochu častěji. V sezóně na to není moc času. Nyní se o Vánocích cpu cukrovým a antibiotikama. Od listopadu jsem trénoval jen 2 týdny. Nejdřív mě přepadl covid, nyní se léčím z nemoci o které ani nevím jak se jmenuje. Určitě nějak hrozně. Nejspíš latinsky. Pravděpodobně to bude důsledek oslabené imunity po covidu. Musím říci, že se mi něco takového ještě nestalo. Nemůžu se z toho dostat a kdo ví, kdy to bude. Tato sezóna s mým nynějším tréninkovým mankem bude zajímavá. No, ještě že je MS v Česku až v roce 2023. Jinak bych byl v pěkný kaši. Vám přeji ať se vám covid vyhne, abyste zbytečně neblbnuli, nic nepodceňovali a ať jste šťastní. Tak krásný nový rok... :D

Moje psaní je jako karanténa ve které jsem byl. Prostě půl roku se zde nic neobjevilo, stejně jako já byl zavřený doma, nejezdil na soustředění, ani závody. S jarem jak se situace u nás horšila, v ostatních zemích se lepšila a naskytla se příležitost odjet na soustředění směr Chorvatsko. Situace u nás byla tak špatná, ale na Istri zase tak dobrá, že jsem se rozhodl s ostatními zůstat v Chorvatsku celý měsíc. Z tréninkového hlediska to nebyl ideální pobyt. Dvakrát jsem si zvrtl kotník a víc jak dva týdny promarodil. Z hlediska očisty duše to však byl vydařený pobyt. Do té doby jsem byl zvyklý jezdit pomalu každý víkend někam pryč, najednou jsme museli být zavření doma. Bylo to hrozné, ale snad už máme nejhorší za sebou.
Na jaře se musely některé závody odložit, avšak Třemošenský šotek a Bílovické krpály se uskutečnily za velkého nasazení pořadatelů a asociace, neboť nikdo opravdu nevěděl, jestli a za jakých podmínek bude moci soutěž pořádat. Pravidla se měnily rychle, ale ubytování pro 150 lidí nejde změnit ze dne na den. Jsem rád, že i přesto všechno se do toho pořadatelé pustili a vše nakonec proběhlo bez problému. Dokonce bych i řekl, že vymyšlený koncept odpoledního závodu v sobotu a dopoledního závodu v neděli není špatný, protože zde odpadá nutnost přespání z pátku na sobotu, pokud by se sobotní závod běžel dopoledne, jak tomu bylo ještě loňský rok a roky předtím. Já bych byl klidně pro tento koncept pro.
Otázka mistrovství světa se táhla celé jaro. Bude, nebude, bude napůl, bude jen hamfest? Nikdo nevěděl. Srbové, kde mělo MS být se nechali slyšet, že by ze světa přijela jen hrstka závodníků, proto MS uspořádají až další rok, tedy 2022. V ten rok se mělo pořádat i MS v Česku. To se přesunulo na rok 2023. Jak to tedy letos bude? O pořadatelství se přihlásil, kdo jiný, než Bulhaři. Naštěstí nebude centrum závodů u moře, ale ve vnitrozemí v Bansku. Včetně pořádných kopečků. No a z MS se stalo ME. V tuto chvíli je již veteránská nominace spočítaná a čeká se na rozhodnutí šéftrenéra. Dospělá a juniorská reprezentace má poslední soustředění v Liberci 21.-25.7., kde měli nominační soustředění i veteráni. Zatím vedou žebříčky Ondra Šimáček, Šimon Dukát, Ivetka Šístková a Markéta Tollarová (žebříček). V juniorech je to vyrovnaný boj. V ostatních kategoriích, pokud nedojde k nějakému zkratu prvních závodníků, měli by si postupové místo udržet.
Já jsem měl začátek sezóny hodně smolný. Jednak jsem byl těsně před prvními nominačkami na druhé dávce, která mi neudělala moc dobře, druhak jsem měl z neznámého důvodu smůlu na losování, neboť jsem startoval 3 × první. Ve všech třech závodech to přitom byla nevýhoda, protože jsem ostatním ukázal, kam se vyplatí běžet a ušetřil tak ostatním klidně 3 minuty. A to se hodí. Takže nyní dotahuji ztrátu, jsem někde dole v tabulce, což není ta pozice, kterou jsem na začátku sezóny očekával. Pak jsem měl ještě nějakou kožní nemoc a na limitu na dráze na 3 km jsem dosáhl sice zatím nejlepšího času mezi ostatními - 10:18, ale to je také na hony vzdálené představě, kdy jsem chtěl zaběhnout za 9:40. Už nevím coby, takže jsem se s kamarádem na začátku prázdnin sbalil a vyrazil do Dolomitů nadýchat se čerstvého vzdoušku ve 2 500 metrech nad mořem a vylézt nějaké třítisícovky. Tak snad to pomůže a vyhrabu se z toho dna tabulky, kde jsem zase skončil :).

Měl to být nabytý rok plný akcí a příprav na soutěže. Avšak něco tomu chtělo jinak. V zimě jsme se ze zpráv dozvídali o nové nemoci, která propukla v jedné čínské provincii. Člověk si řekl, je to daleko, jejich hygiena není nic moc, není divu, že tam něco řádí apod. Jenomže virus se dál rozšiřoval. Pronikl až do Evropy kde do měsíce zavíral hranice evropských států, obchody, akce a další věci. Nemohly proběhnout soutěže, nikdo nevěděl co bude, jak dlouho to bude trvat a co vůbec máme dělat. Když o tom píšu na konci roku 2020 tak vlastně těžko říct, jestli se něco změnilo. Alespoň vakcína je na světě a třeba se do konce roku 2021 dostane většina obyvatel Země k očkování.
První jarní vlnu jsme zastavili. Opatření skončila a my začali závodit, trénovat v zahraničí a připravovat se alespoň na podzimní sezónu. Léto tedy proběhlo tak nějak jako vždy, doma jsem zůstal asi jen 14 dní, jinak jsem byl měsíc a půl někde na soustředěních. Nedělal jsem to tak jen já, ale i ostatní a ti, kteří nesportují, odjeli na dovolenou. A tak vznikla druhá vlna. A bude i třetí a čtvrtá a.... pak někdy snad už bude proočkovanost tak vysoká, že opatření nebudou třeba. Težko říct, kdy. Proto organizátoři neví na kdy co plánovat, sponzoři se zdráhají investovat do reklam, světové akce se pohybují v záporných finančních částkách a mají problém s přesuny termínů. Co se OB a ROB týče, musí se rezervovat hotely, což není zadarmo, musí se mapovat prostory, které se mění každý měsíc, natož za rok, musí se pronajímat věci potřebné na soutěže atd. Jenomže ty se neví, jestli a kdy budou. Sezóna 2020 trvala cca 3 měsíce, sezóna 2021 může být klidně kratší. Uvolňování přichází brzy, aby zkrachovalo co nejméně podnikatelů. Paradoxně to vede k tomu, že se koronavirus začně opět rychle šířit a za 3 týdny se vše zavírá znovu. Náš sport, ve kterém bylo vždy výhodou, že se může sportovně vyžít v jeden den spousta lidí je v těchto dobách nevýhodou a všichni se snaží omezit schromažďování. Kdybych si měl vsadit, tak si vsadím na to, že ani v roce 2021 MS světa v ROB nebude. Nebo alespoň nebude tak, jak ho známe. V OB si myslím, že by už by být mohlo. Proč? Méně závodníků, resp. ty se mohou rozřadit v závodě do intervalů, které vyplní celý den. Zamezí se přístupu diváků a provede se hromadné testování na COVID. V ROB asi nejsou finanční prostředky na toto testování, nebo by si testy každý hradil sám. To by šlo, ale určitě by se muselo rozdělit MS na veteránské a pro elitní kategorie kvůli počtu závodníků, kterých bývá na MS dohromady přes 400. A to už je moc.
Přes to všechno omezení jsme stihli uspořádat 3 celostátní akce, spoustu oddílových soustředění a přeborů. Myslím si, že na tu situaci je to slušná porce a díky za to organizátorům, kteří s pořádáním měli větší problémy, než obvykle. Je škoda, že se po konci sezóny neuspořádala tradiční anketa sportovce roku s oddůvodněním, že neproběhlo mistrovství světa. Orienťáci vyhlášení měli a jejich sezóna nebyla o nic delší a také bez MS. Naopak si myslím, že by to bylo hodně zajímavé a šanci by najednou měli i závodníci, kteří by se jinak na MS nedostali, ale na MČR zazářili.
A pozitiva by nebyly? Možná je jich víc, než by se na první pohled zdálo. Samozřejmě asi ne pro někoho, kdo 20 let budoval úspěšnou restauraci a nyní zůstal na dlažbě. I když se možná teď máme dobře, ze dne na den to tak být nemusí. Věci, jako jít ven, bavit se s kamarády s metrovým odstupem, zajít si po škole/práci do hospody nemusí být samozřejmost. Vyjet si na výlet do zahraniční bez nutnosti povolení také ne. Ze dne na den o to všechno můžeme přijít. Ovlivnila vás tato skutečnost? Připomněla vám něco, co jste už dávno zapomněli? To je na vás. Já vám všem ale přeji pevné zdraví a co nejvíc sil do nového roku 2021. Bude to boj, na který dlouho nezapomeneme.

Stále nás virus ještě všechny nedostal, tak jsme o prázdninách podnikli pár výletů a soustředění, které opravdu stály za to. Zahraniční výjezdy na závody jsme oželeli, ale proběhlo několik vnitrostátních soustředění. Od soustředění české juniorské reprezentace v OB (i se závody u Doksů), přes soustředění v Norsku s orienťákama, ze kterého ještě bude video a to bude stát opravdu za to, po oddílové soustředění GBM. Abych mohl tyto akce absolvovat, musel jsem bohužel oželet soustředění reprezentace. Není vrchol, na který bychom se museli připravovat, proto jsem letošní prázdniny pojal více dobrodružně a spíš jsem jezdil tam, kde jsem se chtěl podívat a ne tam, kde bych se nejlépe připravil na závody. Na to bude snad čas další roky. Rozvolněné opatření proti covidu bohužel způsobilo nárust počtu nemocných a sotva se v září rozjela podzimní sezóna, od října se postupně ruší všechny akce, kde je nutné přespávat nebo je pohromadě více lidí. Toto je důvod zrušení Poháru přátelství. Jak to bude s Akademickým MČR se ještě uvidí. Na začátku září jsme ovšem stihli Bílovické krpály, které se konečně uskutečnily po květnovém zrušení. Všichni si zkusili, jak jsou na tom v porovnání s konkurencí po prázdninách. Výsledky můžete najít na stránkách soutěže.
Se svými výsledky jsem spokojený, ač se mi první dva závody běželo hrozně. Poslední závod na osmdesátce jsem dokázal vyhrát a po strašně dlouhé době jsem získal další titul v seniorské kategorii. Další tituly se rozdávaly po 14 dnech na MČR v Hořicích. Na dvoumetru bych svůj výkon hodnotil tak, že jsem do toho nedal dost srdíčka. Foxoring byl lepší, ale minutová chyba mně vítězství zhatila. Kuba Oma vyhrál o půl minuty. Oba jsme měli náskok na třetího téměř 5 minut.
Škoda že se do mapy vloudila chybka, kdy jedno z označení kontrol překrývalo ideální postup. Musel jsem se tam vymotávat z toho světlezelenýho hustníku a dočítat v chůzi, jestli pod tím číslem je bílý les, nebo není. Ale to je jen taková formalitka pro příště. Mezi našimi závody v Česku jsme si s reprezentací střihli závody na Slovensku u Martina. Co říci víc, celý jsme to tam ovládli a já si domů vezl jako cenu, sadu šroubováků. Potřeboval jsem něco, čím bych dokázal vyměnit baterii v hrudním páse na měření tepu. Stále e mi to ale ještě po čtrnácti dnech nepovedlo zprovoznit. V plánu jsou ještě nějaké OB závody, jejichž osud je ale po dosazení nového ministra zdravotnictví nejistý. Nějaké závody jsme stihli, velká mistrovství jsou stejně přesunuta na příští rok, takže je na co trénovat a přípravu zdá se, zahájíme o něco dříve, než obvykle.

Koronavirus nám nakonec utnul téměř všechny akce jara. Zůstaly jen krajské přebory, které se postupně s rozvolňujícími se opatřeními znovu oživovaly. Když nebyly na jaře závody, alespoň jsme si čas krátili tréninky v lese. Účast byla hojná a dokonce jsme kvůli tomu zavedli přihláškový systém, který od nápadu k realizaci zabral pouhý den. Po otevření hranic jsme na jarním soustředění v Suchém přivítali i Slováky.
Republiková sezóna začala v Mariánských lázních hned vícedenními závody (web). I já pamatuji soutěže 5 dnů ROB a trochu se bojím, aby zkracování neprobíhalo i nadále a my nejezdili začátkem prázdnin pouze na dva dny ROB, jako po celý rok. Tyto víceetapové soutěže mají hodně co do sebe a je škoda, že z pěti dnů byly letos pouze tři. Bohužel se tyto vícedenní závody potýkají s neochotou pořadatelů vzít si je na starost a mnohokrát už byly v posledních letech zrušeny. Všichni ale po dlouhé bezzávodní pauze vzali za vděk i třemi závody. Závody byly dobře postavené, sprint byl zajímavý (i když s rizikem, že kontroly kvůli vedení v zemi nebudou dobře měřit, což se potvrdilo na posledních dvou rychlých kontrolách). Ne že bych na osmdesátce málem nevypustil duši, ale chtělo by to ty časy ještě trochu natáhnout, ať se vítěz v M20 dostane přes hranici alespoň 50 minut. Co jsem tak počítal, dalo by se to se štěstím běžet i pod 43 minut. Dvoumetr byl zase jako vždy výživný. Mně se třeba vyrval drát z konektoru od sluchátek. S tím se pak blbě hledají kontroly.
Jak už jistě víte, mistrovství světa v ROB letos nebude. Nakonec padla i varianta podzimního termínu. Všechny státy nemají příznivé podmínky pro cestování nebo vycestování a kdo ví, jak to bude vypadat na podzim. Již teď se zdá, že Česko začne opět přitvrzovat, protože se v posledních dnech objevuje přes 250 nakažených za den a statistiky zaznamenávají rekordy. Touto dobou už bych měl na webu info o MS žáků a dorostenců, ovšem to se přesouvá stejně jako dospělácké MS na příští rok. O pořádání dalších mistrovství se bude ještě rozhodovat. Na stole je jak varianta nezměněného MS v ČR 2022, tak posunutí tohoto MS na rok 2023. Porušila by se tak tradice MS konaných v sudý rok a ME v lichý rok.
Na závěr se zatím můžeme těšit na závody v září a říjnu (a že jich je v plánu hodně). Chtěl bych poděkovat orienťákům za tréninky pořádané na jaře a všem, kdo se podíleli na pořádání tréninků našeho oddílu také na jaře. Zpestřili jsme si tak krásně čekání na to, až bude líp.

Asi už víte, že po celém světě řádí nějaká virózka, co zabijí lidi. Chtěl jsem už psát o tom, jak začala nová sezóna, ale tou dobou, i když v ČR nebyl ještě dlouho jediný případ, už v televizi strašili, že na ni všichni umřeme. Proto jsem raději o mém výletu do Španělska pomlčel. Plány na tento rok byly velké, to ano. O zábavu bylo postaráno, ovšem. Do té doby, než se zavřely hranice a lidi nemohli z domu. Situace je stabilní (alespoň u nás), ale to neznamená, že případů nakažených COVID-19 ubývá. Postupně se uvolňují opatření a vláda začíná s postupným promořováním společnosti. Ode dneška už můžeme chodit do přírody sportovat bez roušky. Orienťáci zrušili závody do konce června, robácké akce se ruší v závislosti na nařízení vlády. Lze očekávat, že to bude podobné, jako u orienťáků. V obou sportech se zatím počítá spíše s podzimní sezónou. Jestli nějaká náhrada za jaro proběhne o prázdninách, se ještě uvidí. MS žáků a dorostenců v rob zatím není oficiálně zrušeno, ale bohužel pochybuji o jeho uspořádání v původním termínu. Do té doby nebudou mít všechny státy (světa) stejné možnosti se zúčastnit, protože fáze pandemie je v různých státech jiná. Ani orienťácké juniorské MS zatím není oficiálně zrušeno, ale ani oni si ho doufám netroufnou uspořádat. Za to MS v MTBO, které mělo proběhnout na konci prázdnin v Česku už oficiálně zrušeno je. Co se týče MS v ROB v Srbsku, které mělo proběhnout začátkem září, o něm bude rozhodnuto koncem června. Zatím se čeká na vývoj situace ve světě. Nevypadá to ale dobře. Samotní organizátoři MS v Srbsku, ale i MS ve Slovinsku pro dorostence odeslali dopisy IARU s žádostí o zvážení zrušení akcí v původním termínu. Na facebooku s tímto krokem všichni souhlasili, aniž by si nechali prostor pro pozdější rozhodnutí. Sám jsem argumentoval s tím, že pokud pro organizátory není velký problém počkat, až se situace vyvine (například za 2 měsíce), měli bychom počkat a ponechat si alespoň nějakou naději. Dopisy totiž byly rozeslány před třemi týdny, kdy byla pandemie v Evropě na počátku. Uvidíme za 2,5 měsíce.
Zatím to vypadá, že fotky ze Španělska mám na dlouhou dobu poslední z nějaké sportovní akce. V lednu jsme ještě stihli s reprezentací natočit pár kiláčků v Krkonoších. Jinak teď tréninky u nás probíhají distanční formou - jsou postavené OB tratě v lese a v průběhu týdne si je můžeme oběhnout. V rámci karantény jsou pořádané různé soutěže a další věci. Více na této stránce. Hroudýs už to nevydržel a zveřejnil několik let (či desetiletí) staré fotky, na kterých bych ani sám sebe nepoznal. Ale vy to zkuste :D. Orienťáci využívají jarního počasí, ale vypadá to, že někteří byli na sluníčku až nezdravě dlouho a vymýšlejí různé šílenosti, například Běhej zahrady. Ti, kteří byli na sluníčku ještě déle, se akce účastní a můžeme být svědky výkonů jako kilák za 3:35 na zahradě, Půlmaraton za 3,5 hodiny kolem své postele v pokoji (4220 okruhů) nebo maraton v šestimetrovém pokoji pod 4 hodiny.
Vy ostatní si udržte zdraví, nepřehánějte to se sluníčkem a snad se na podzim uvidíme na závodech. Já jdu nostalgicky koukat na video ze Španělska :).