Nikdy se nevzdávej

Běžím. Běžím lesem v jedné ruce držíc rádio, ve druhé mapu a čip. Už jsem našel tři kontroly a zbývá mi už poslední. Musím si pospíšit, neboť musím být u kontroly na relaci včas. Pokud ji nestihnu dohledat v relaci, pravděpodobně ji v tomto hustém lese na azimut nenajdu. Ale ne, terén se zvedá do kopce a já už sbírám poslední síly ke zdolání jeho vrcholu. Konečně jsem se přehoupl přes horizont. Ovšem nohy dále a dále těžknout. Proč? Neběžím vůbec rychle, ani těžkým terénem, nemůžou mě tak tuhnout! Potřebuju ještě uběhnout tři sta metrů, tam někde je kontrola, vím to. Na nohách, jako bych měl místo bot beton. Chci běžet, ale nejde to. Jako by mě někdo držel zezadu a nepouštěl dál. Ale ne. Začala relace a já jsem příliš daleko od kontroly.
Konečně se probouzím z dalšího strašného snu, kde ať se snažím sebevíc, jakoby mě nějaká vyšší síla brzdila a já nemohl dosáhnout svého cíle. Je začátek května. Stromy venku kvetou o něco brzy, než předchozí roky, neboť zima byla letos příliš mírná. Ideální k tréninku. Již od listopadu jsem se začal připravovat na přicházející sezónu v ROB. Do nedávna jsem netušil, jaký význam má zimní příprava. Všichni tvrdili, že je to nejdůležitější období tréninku, co se prý neudělá v zimě, na jaře a v létě se už moc nedožene. Byl jsem poslední rok junior a chtěl jsem svoje působení v mládežnických kategoriích nějak pořádně završit. Od roku 2009 jsem nevynechal ani jeden závodní vrchol sezóny. 2009 to bylo moje první ME v Česku, 2010 Slovensko a první titul Mistra Evropy. 2011 studená sprcha v Bulharsku, kde jsem nepředvedl žádný slušný výkon a už vůbec neobhájil titul. 2012 MS v Srbsku v juniorech a hned výhra ve sprintu o šest sekund. No a 2013 Polsko, které jsem si chtěl užít, ale také jsem si odvezl dvě individuální stříbra. Nyní mě čekal rok 2014 a Kazachstán, kam jsem se chtěl nominovat. Všechno šlo hladce, až do konce listopadu. Ve středu jsem měl tři tréninkové fáze. Není divu, že jsem domů chodil zničený a sotva schopný si udělat večeři a umýt se. Jednoho dne se mně to ale vymstilo. Hráli jsme po tréninku basketbal na celé hřiště v tělocvičně. Bylo nás dost, takže jsem byl rád, že nemusím příliš běhat, protože už jsem cítil únavu. Najednou se hra opět obrací směrem k našemu koši, jak už to bylo před tím mnohokrát, útočník zkouší dvoutakt na koš, snažím se ho bránit. Ovšem místo očekávané střely hráč jde tvrdě do souboje i když já jen stál na místě s rukama nahoře, jako bych se vzdával a snažím se blokovat míč. Tělo hráče se do mě opře vší kinetickou silou a odrazí mě stranou. Nebyla to velká síla, ustál jsem ji na nohách, ale musel jsem hodně balancovat. Najednou si říkám, že je něco špatně. Tento pocit jsem už zažil. Ale ne, říkám si. Naposledy jsem zkontroloval stav levé ruky, abych se ujistil, že je to pravda. Vazy v ramenním kloubu nevydržely náraz a vykloubil jsem si rameno. Je to jisté. Už začínám cítit bolest, pro mě již známou. Okamžitě upozorňuji hráče, že je něco špatně. Hra se okamžitě přerušuje. Marné snahy o nahození kloubu zpět do jamky, končí po několika deskách sekund, kdy jsem pochopil, že bude potřeba pomoc odborného lékaře. Svaly a vazy tuhnou a začíná sílit opět ta pronikavá bolest jako v roce 2012, kdy se mi tato věc stala poprvé. Cesta do nemocnice byla mučivá, ale naštěstí rychlá. Po hodině jsem jel už domů s nahozenou rukou a téměř bez bolesti. Tímto jsem se odsoudil k tréninkové pauze. Po čtrnácti dnech jsem se na kontrole dozvěděl, že po druhé vyhozené rameno je v mém věku důvodem k operaci a tak zpravení vazů. Byla přede mnou těžká volba. Riskovat podobný úraz před mistrovstvím a operaci podstoupit až po něm, což mně umožní trénovat nebo si domluvit operaci co nejdříve a pak vše dohnat? Rozhodl jsem se pro druhou variantu. I dnes bych se rozhodl stejně. Trénujete, jako kdybyste neznali nic jiného a najednou bum. Konec. Pauza. Věděl jsem, že dva měsíce tvrdého tréninku před tím budou po pauze pryč. O důvod víc váhat, zda se na všechno kolem sportu nevykašlat, když stejně přijde něco, co vás zase srazí na kolena. Všechno co jsem doteď v přípravě udělal, bude ztraceno a já nemám záruku, že se to nebude opakovat. Jen víru a naději. To je to, co člověka žene dopředu. A také jiní lidé. Proč dělám tento sport, který mě neuživí, nestanu se díky němu nikterak moc známý. Je to kvůli lidem, které jsem díky němu potkal, směru, kterým jsem se díky němu vydal, abych poznal něco nového. Proto dělám právě tento sport, proto jsem se rozhodl bojovat, nebýt dole, chtěl jsem být nahoře. Operace se zdařila a po měsíci a půl jsem mohl hýbat rukou a začít běhat. Nabuzen endorfiny jsem necítil bolest, ale jen do určité doby. Po týdnu tréninku kdy jsem naběhal přes šedesát kilometrů, se začínala dosti ozývat achilova šlacha, se kterou jsem neměl do té doby problém. Po pár dnech přemáhání bolesti jsem si musel dát pauzu, ale naštěstí nemusela být dlouhá. Stihl jsem se uzdravit do jarního soustředění, pro mě prvního v roce. Ostatní reprezentanti již měli jedno soustředění v zimě, ovšem já jsem kvůli ruce tento rok běžky nevybalil. Štěstí ani tehdy nestálo při mně. Achilovka mě začala bolet na druhé noze a ke všemu jsem onemocněl. To byl už definitivní konec snah co nejrychleji se opět dostat do tréninkového cyklu. Takže nakonec se rekonvalescence prodloužila z měsíce a půl rovnou na tři. Už, už se zdálo, že by snad vše mohlo být v pořádku. Ovšem na mém dalším soustředění jsem při posledním tréninku špatně došlápl a opět si obnovil výron kotníku z minulého roku. Přitom se mi povedly tamní závody v orienťáku, kde jsem skončil třetí. Už jsem byl ale moc daleko na to, abych tvrdou přípravu zabalil. Překonal jsem už hodně kvůli tomu, po čem toužím. Od té doby, čím víc se mi nedařilo, tím jsem byl silnější a odhodlanější. Vždy se našlo něco, co by mě mohlo opět shodit dolů, ale nikdy jsem to nedovolil. A tak tu dnes stojím na startu závodu MČR, po několika zraněních, nemocích a psychických rozporů se mnou samým a osudem. Konečně se můžu postavit na start, jako soupeř ostatních závodníků a měřit s nimi síly. Dosud jsem to považoval za samozřejmost, ale člověk musí něco udělat pro to, co chce.
O dva měsíce později…
Léto už je v plném proudu. Na zahradě máme bazén, ale voda v něm je studená. Je před osmou hodinou ráno, ale slunce je již dávno nad obzorem. Rodiče jsou v práci a mně začíná nový den, s novými úkoly, ale stejným cílem, který mám již od listopadu. Dle zvyku zapínám televizi a sleduji seriál MASH, neboť na nic jiného se nedá koukat. Ovesná kaše, pečivo a čaj, je o prázdninách, když jsem doma a ne na soustředění nebo na závodech, takřka rituální záležitostí, kterou dodržuji. Před začátkem prázdnin jsem uskutečnil moje přání, které jsem měl už dlouho v hlavě, a sice založit si osobní stránky. Je příjemné zjistit, že na ně lidé chodí a že je zajímá, co si myslíte nebo píšete. Takže správou těchto stránek jsem o prázdninách trávil hodně času. Když jsem chodil do školy, čas ani energie na to nebyli. Dopoledne počkám, až mi vytráví a jdu trénovat. Vzpomínám na ty strašné časy, kdy jsem běhat nemohl, jen jsem chodil na rotoped a do posilovny, abych se jakýmkoli způsobem udržel v kondici. Konečně můžu trénovat, jak potřebuju a nestarat se, co mě kde bolí a jak to řešit. Od doby, kdy jsem konečně zdravý, se konalo pár závodů a soustředění. Posledními byly čtyřdenky, kde jsem tři ze čtyř závodů vyhrál, což mně dodalo sebevědomí, že forma jde nahoru a to, co dělám, má smysl. Takto jsem přemítal o různých věcech při rozklusu, přemýšlel nad budoucností při protahování a proklínal přítomnost při úsecích. Jednoho dne jsem měl v plánu ranní jogging. Vyrazil jsem o víkendu už před sedmou hodinou ráno. Nebe bylo azurově modré a mezírkami mezi listy stromů prosvítalo ranní slunce. Bylo teplé, ale vlhké ráno. Nikdy jsem v takový krásný brzký den neběžel. Ptáci se probouzeli do teplého dne, ranní rosa se pomalu chystala k vypařování a rekreační běžci, které jsem potkával, jakoby mně vzdávali holt pro mé počínání, stejně tak, jako vzdávali holt novému dni. Při doběhu domů ještě všichni spali, netušíc oč přišli. Někdy je i trénink krásný.
Sotva jsem absolvoval reprezentační soustředění v Maďarsku, kde jsem se v mužích umístil na krásném druhém místě a přijel ze Slovenských Tater, kde jsem byl s rodiči, odjížděl jsem na poslední nominační soustředění na Vysočinu. O nominaci bylo již téměř rozhodnuto, bojovalo se už jen asi o dvě místa v ženách a juniorech. Nakonec se ke mně a Martinovi přidal Berťa, který si to po trénování a kupě čtvrtých míst na vrcholných akcích určitě zaslouží. I když vše bylo téměř jisté, závody jsem nevypustil. Přece jen jsem si v dubnu ani nedovedl představit, že bych se mohl tak dobře vzpamatovat za pouhé dva měsíce. Fyzička ještě nebyla úplně zpět, ale už jsem se cítil při běhu lépe. Do MS už ale zbýval jen měsíc a čas na přípravu se krátil. Nyní mně zbývalo posledních čtrnáct dní, abych nasadil ostřejší trénink a ještě trochu se zvedl. Cítil jsem se lépe, než před operací, takže jsem byl spokojený. Po absolvování soustředění s reprezentací jsem dolaďoval formu a chystal se na odlet do Kazachstánu. Těsně před odletem jsem ještě stihl vyhrát závody MČR, které pořádal náš oddíl a zajít si v pondělí do školy, abych poprosil o uvolnění. Nebudu tam příštích čtrnáct dní, tak ať o tom alespoň tuší.
Marně jsem se radoval, že odlet z Prahy je po poledni, a že nebudu muset brzo vstávat. Opak byl ale pravdou. Na letišti musíme být dříve na odbavování a kvůli D1 raději cestujeme vlakem. Ve výsledku jsem vstával po páté ráno a nevyspaný. Strom míhá strom, dům zase dům a tak pořád dokola. Máme štěstí. Celá šestičlenná výprava z našeho oddílu jede pohromadě v jednom kupé. Na dveřích je sice napsáno reserve, ale ani když přijíždíme do Prahy, nás nikdo nevyhnal. Vystupujeme a přesouváme se hromadnou dopravou na letiště. V autobuse se mačkáme, div někdo nevypadne z okýnka. Vystupujeme a na letišti a obsazujeme čekárnu, kde už nějakou chvíli sedí i Blanka. Jela vlakem dřív. Podle mě tu jen chtěla být první, ale nevím to jistě. Na tabuli již svítí náš let, ale chec-in zatím ne. A najednou se začínají vynořovat ani nevím odkud další naši spolureprezentanti a společně čekáme na světelné znamení k odbavování. Už jsem snědl skoro všechny mé zásoby jídla, když chec-in začne svítit a všichni jako po startovním výstřelu se derou k přepážce k odbavení. Sedáme si do prvního ze dvou letadel, které letí necelé dvě hodiny. To druhé čtyři. V Astaně máme být před čtvrtou ráno. Mám hlad. Usínám.
Zvuk motorů ruší můj spánek a tak tedy při bdění čekám, až začne letadlo klesat, což bude znamenat, že budeme přistávat v Astaně. Začíná mi zaléhat v uších. Snažím se naklonit k okýnku přes pána, kterého výhled asi vůbec nezajímá a raději spí. Je vidět jen tma, žádná světýlka dole na zemi. Letadlo lehce sedá a prudce zpomaluje na ranveji. Po výstupu z letadla musíme projít celní kontrolou. Požadují po nás vyplnění nějakého lístečku. Vyplněno. Odkudsi slyším, že lidé říkají, že to mají špatně. Přichází Jura se stejnými slovy, mačká papírek a bere si nový. Unavený a otrávený papírek rovnou trhám a vyplňuji ho znova, doufajíc že už správně. Celní kontrolou jsme následně bez problémů prošli. Poté, co jsme se prodrali skrz bandu taxikářů, kteří na náš řvali něco kazašsky, pravděpodobně něco ve smyslu, jestli nechceme svést, jsme se konečně dostali k ženě, která nás čekala s odvozem. Ten ale odjíždí až za dvě hodiny společně s dalšími závodníky z jiného letadla, na které musíme počkat. Později se ukázalo, že jsme spíše čekali na autobus, než na závodníky, neboť ty odvezlo pořadatelské auto a my měli každý dvousedadlo v autobuse jen pro sebe. Chytré jak zakrýt chybu, ale prokouknutelné.
Rychle si odložit věci v hotelu a hurá ke snídani. Usedli jsme. Po několika minutách čekání a rozjímání nad tím, kolik jsme toho vlastně naspali, přišli číšníci a číšnice nosíc bílý chleba, párečky, vajíčka, máslo a obdélníčky sýra, které určitě nebyly pro deset lidí u stolu. Ideální strava pro sportovce pomyslel jsem si. Moje duše sténala a propukala v pláč. Vždyť toto nemůže být pravda. Po polední pauze, která byla asi půl hodiny od oběda, který byl asi dvě hodiny od snídaně, jsme vyrazili autobusem na start tréninkového dvoumetru. K našemu překvapení zde nebyl nikdo jiný, než naše výprava, dva Maďaři a Rusové, které by šlo spočítat na jedné ruce. Možná proto si pořadatelé asi řekli, že pro nás nemá cenu stavět smysluplný a plnohodnotný trénink. Dáme tam zkrátka vysílače, hodíme někam maják a ať se kluci a holky činí. Takhle probíhal den za dnem, trénink za tréninkem a jídlo za jídlem. Někdy si člověk pomyslel, že si jen pořadatelé dělají srandu. Oni to ovšem brali vážně. Jsme přece na mistrovství světa!
Konečně dorazili všechny týmy a zbytek naší výpravy. Tréninky na klasiky pořadatelé nějakým způsobem zvládli. Zasloužila se o to i celá jury. Zbývalo poslední doladění formy krátkými úseky a závěrečným strečinkem. Večerní zahajovací ceremoniál, který byl posunut o hodinu později, byl sice záživný, ale chodit osm set metrů tam a zpět i s hodinovým čekáním, než se vůbec něco začne dít, byla nuda. Večer ulehám do postele. Jakou má nevýhodu pokoj blízko recepce, kde je jediné místo s wifi signálem jsme zjistili hned po příletu všech závodníků. Kvůli hluku jsem nemohl usnout a tak jsem se na to alespoň snažil myslet. Nemyslím si, že bych měl v nějakém závodě větší, či menší šanci. Tu mám v každém závodě a tak taky musím dát do každého závodu všechno. Natrénováno mám, nic jiného už ani snad neumím, tak poď, chci medaili !
Zamračený den nám opět seslal na stůl kaši, párky a vajíčka, tentokráte ale pro změnu i ve studené podobě. Naštěstí spadlo jen pár kapek, které nijak neovlivnili dvoumetr. Bylo nám řečeno, že na start pojedeme až tři čtvrtě hodiny, nakonec z toho bylo sotva dvacet minut. Šel jsem v poslední třetině, takže jsem měl dost času přizpůsobit se terénu a připravit se. Pořadatelé Rusům spolkli i s navijákem požadavek údajně i dle pravidel, že musejí do předstartovního prostoru vyvěsit mapu se zakresleným startem i cílem. Taktika v týmech se dlouho rozebírala, ale nebylo moc o čem diskutovat, když už jsme v podstatě všechno věděli. Rozklus, protažení, načasovat svlečení vrstev, abych brzo nevychladnul, a jde se na věc. K chladnému počasí nám nikterak nepomohlo stát 5 minut před tím, než se vůbec něco začne dít, v koridoru před stany s mapami. Ale když si to pořadatelé přáli… Dostávám mapu, kreslím kolečka a dávám do mapníku. Pět minut do startu a musím si naposledy projít trať. Start. Můj první letošní závod na MS byl odstartován. Všechny lišky vysílají a v tom mě pětka otáčí o devadesát stupňů. Není pochyb, že je náběhová. Trochu jsme s tím před startem počítali. Relace končí, beru azimut. Už se blíží další relace a já tuším, že jsem ji minul. Na další ji dohledávám, další kontrola v pohodě, i když jsem si musel pohnout zadkem, postup na dvojku je složitější. Ale ve výsledku jsem moc rychlý, kontrolu podbíhám. Relaci mám na špatném místě, kde mně kontrola hází a nezvládám ji dohledat ani po relaci. Nakonec jsem rád, že ji nacházím alespoň v té další. Umístění poslední kontroly je jasné, beru ji na azimut a řežu to do cíle, i když už toho mám dost. Tento rychlý závod způsobil malé rozestupy mezi závodníky, i když mezi mnou a vítězným Litevcem se o tomto hovořit nedá. Pro Česko 10 medailí. Večer neproběhlo plánované vyhlášení, ale to nás nepřekvapilo. Jde se spát.
Volný den utekl jako voda, když jsme se byli podívat po místní krajině a po Burabay. Počasí se na druhé klasiky neumoudřilo a navíc se ochladilo. Přes den bylo maximálně deset stupňů. Autobus jel na start téměř padesát minut, za to terén už vypadal o něco zvlněnější. Na startu jsem ale zažil šok, když už tak malá mapa 1:10000 byla přehnutá tak, že by závodní prostor vešel i do menší A4. Nedalo se nic dělat. Bohužel nebude prostor pro chyby. Vyběhnul jsem a hned od počátku jsem si nebyl jistý sítí cest v mapě a ve skutečnosti. První i druhou kontrolu jsem vzal dobře. Poté jsem ale ztratil na další, což mně pak chybělo při běhu na poslední kontrolu, kterou jsem dohledal až minutu a půl po relaci, což mě stálo třetí místo. Ten kdo měl dnes štěstí a rychle reagoval, měl šanci být dobrý. Toto nebyla trať pro můj styl závodění, já jsem zvyklý se rvát od začátku až do konce. V mužích mně připadal vítězný čas pod 23 minut nadlidský. O hodně lepší, než byl plánovaný ideální čas. Tato historicky nejkratší klasika se doufám už nikdy nebude opakovat. Jednou jako odstrašující případ bohatě stačila.
Žádný den volna, nic takového. Poslední tři závody se uskuteční v těsném sledu po sobě. Dnes je sprint. Už jsem získal stříbro z dvoumetru, o což, že ho získám, bych se s nikým za nic nevsadil a dvě zlata z týmů. Pořád mi tam scházelo to individuální zlato, po kterém jsem toužil celý rok. Dnes je ta chvíle, kdy můžu zabít dvě mouchy jednou ranou. Obhájit a splnit si sen. Jak mně říkal Litevec: „Today is your time, sprint competition.“ Yes, today is my time and I am going to do my best. Svítilo slunce, krásný den pro krásný závod. Došla k nám informace, že stavitel trati není Maďar, ale český člen jury, Balů. Ten ale nikdy sprint nestavěl, ale má schopnosti na to, ho postavit dobře. Věřím mu. Jsem nabuzený, ale zároveň mě přidržuje u země závazek. Závazek vůči sobě, lidem, kteří mně věří, lidem, kteří mně to přejí. Přejí mi uspět. Today is my time. Jdu do přípravy. Srdce mi buší a to jsem zatím doteď jen čekal na místě. Jdeme si pro rádia a dostáváme mapu již se zákresy startu a cíle. Dvě minuty. Probírám si taktiku v hlavě. Trať vezmu do půlkoleček. Musím si rozměřit rychlé kontroly ještě před diváckou, abych měl jistotu kam odběhnout. Minuta. Kontroluji rádio, dolaďuji na čárku pomalých lišek, zaujímám pozici, rozdýchávám se. Start! Od počátku vedu. Žádné vození za jinými, žádný soucit. Today is my time a já to chci všem ukázat už od začátku. První kontrola mě otáčí a já ji beru z naší skupinky statujících první, poté se rozdělujeme a já je už nevidím. V prvním kole bereme všech pět vysílačů. A sakra. Probíhám kolem trojky, ale už je po relaci. Neriskuji dohledávku a běžím dál na čtyřku. Trojku si nechám potom. Razím čtyřku a rvu to na trojku, abych to stihl. Bohužel nestíhám a v hustníku jsem ji nedohledal. Teď rychle na pětku. Pomohl mi při dohledávce jiný závodník. Jsem na kraji mapy a dvojka měří ještě více ke kraji. Je blízko, musím to narvat. Beru jí za půl minuty. Rychle, rychle. Konečně ladím Sko . Mám směr a mezitím zaměřuji rychlé kontroly. Všechny jdou téměř stejným směrem? S tím jsem nepočítal. Pomýšlel jsem na kolečko kolem cíle. Tím lépe, nebude to dlouhé kolo. Běžím kolem rychlé dvojky, kterou nebereme. Na trojku jsem to vzal trochu oklikou. Teď nevím, jestli mám vzít čtyřku nebo jedničku. Rozhoduji se to vzít, jako první kolo. Napřed na vzdálenější kontrolu a potom vzít čtyřku cestou na pětku. U jedničky a čtyřky opět vítám pomoc závodníka. Už poslední, poslední kontrola, tak poď! Už je té rychlosti na mě moc. Začíná mě píchat v boku. Relace a kontrola je moje. Už sotva běžím kvůli té pronikavé bolesti, jakoby mi někdo oštěpem zasáhl pravou ledvinu. Konečně maják. Diváci mě ženou do cíle. Okamžitě po doběhu si vyčítám čip a jdu k monitorům, abych se dozvěděl výsledek. Jsem první o 4 minuty. Slušné. Nezbývá než čekat. Rezerva tam je. Postupně dobíhají závodníci. Už jsem se najedl a vyklusal. Dobíhá Martin. Je až čtvrtý a v lese zbývají poslední závodníci. Kolem mě čekají další od nás, až bude hotovo, neboť se také těší z dobrého výsledku. A je to tam! Už mě nikdo nemůže předstihnout! Nejblíže se ke mně přiblížili na rozdíl necelé minuty, ovšem můj čas nikdo nepřekonal. Dlouho jsem svítil na prvním místě a teď už i navždy budu. Věděl jsem, jaké je to vyhrát sprint na MS, ale až teď jsem pochopil, jaký je to pocit dokázat tento titul přes překážky, které jsem musel za celý rok překonat obhájit. Večer proběhlo vyhlášení za týmy a sprint, takže jsem si na hotel nesl kolem krku tři zlaté medaile. Může být lepší den?
První foxoring na MS, a zároveň poslední závod na MS 2014. Jsem rád, že už tento velký omyl pomalu končí a doufám, že se v nejbližších letech nebude opakovat. Dnes nás zastihlo asi nejlepší počasí za celou dobu pobytu a za dobré nálady jsme nasedali do autobusu. Jeli jsme po nám již známé silnici a zatáčíme doprava. Cesta vede lesem až do Burabaye vzdáleného od křižovatky asi 20 kilometrů. Najednou se blížíme ke křižovatce a nikdo nechápe co se děje, sice už nejedeme do Burabaye, ve kterém jsme byli ubytovaní, ale vzdálenost k němu je pouhých deset kilometrů. Takže jsme si mohli ušetřit zhruba 10 kilometrů jízdy, kdybychom jeli z druhé strany. Nevadí. Klesáme a terén se začíná vlnit. To jsme si přáli. Foxoring v kopcích. Najednou ale vyjíždíme z lesa, za námi se tyčí vrcholky kopců, ovšem my jedeme dále do stepi. Už jsme začali pochybovat, že někdo ví, kam jedeme. Rychlost se zpomalovala, až jsme zastavili a začali se na úzké silnici otáčet do protisměru. Jedeme zpět. Po další půlhodině jsme zastavili na první křižovatce, buď abychom se mohli vybouřit na organizátorce, která jela s námi nebo na protažení, či malou svačinku. Nasedáme, opět volíme špatnou odbočku, vracíme se, vjíždíme do třetí odbočky, a co tam není? Cíl. Popojeli jsme tedy ještě o kousek dál, kde byl skutečný start. Na přípravu k závodu moc nebyl kvůli té hodinu a půl dlouhé projížďce čas a tak všechno rychle nachystat a jde se na věc. Mapu jsem dostal po startu a za koridorem to hned točím prakticky do protisměru. Nepřekvapuje mě to. Volby postupů a pořadí volím správně, ovšem mapa mi hlavně s cestami nesedí a nemůžu běžet, tak jak bych chtěl, aniž bych se stačil držet v mapě. Jednou běžím po cestě, která najednou končí, i když nemá, poté běžím po cestě, která se roztrojuje, i když nemá, tuhle kámen, který tu být má a není... Ještě štěstí že ta velká silnice, po které jsme přijeli tam pořád ještě je, jak v mapě, tak ve skutečnosti. Dobíhám unavený, a nespokojený se závodem. Litevec je už v cíli a jeho čas asi nikdo nepřekoná. Dobíhají další. Cílový prostor se plní lidmi, všemi, kteří mají už letošní závody na mistrovství odbyté. Včetně mě. Jsem třetí. Už mě můžou porazit jen tři soupeři. Najednou dobíhá jeden, který mě asi dal. Čeká frontu na vyčítání. Vyčetl si. Teď zase nejedou výsledky. Čekám dobrých deset minut na verdikt. Jsem čtvrtý. Zklamání z nešťastné tečky na MS v juniorech mě zalévá celé tělo. Škoda. Ale co. To, co jsem chtěl dokázat, jsem dokázal, i když tyto závody mě vyškolily perfektně, takže si myslím, že můžu odjet spokojený. Dokonce jsem si s Litevcem pokecal. Prý trénuje šestkrát týdně, před mistrovstvím i dvoufáz. A že jede za týden zase na závody. Kam jede, jsem už zapomněl, ale říkal jsem si, že to už bych asi být na jeho místě nezvládnul.
Nakonec bylo vyhlášení, které bylo propadák, neboť nachystaným stolům na hamfest nikdo neodolal a začalo se hodovat a holdovat, ještě než vyhlášení vůbec začalo. O hamfestu nic vyprávět raději nebudu, stejně byste mi nevěřili. Můžu jen prozradit, že v nedaleké zoo za ohradami zvířata v noci nejsou a že alkohol se v Kazachstánu může pít až od 21 let a prodávat do devíti večer. Ráno jsme se rychle probudili, zcivilizovali a sedli do autobusu na čtyřhodinovou jízdu do Astany. Pan řidič nám dokonce i zatopil, takže jsme v autobuse měli saunu zadarmo, i když byla nějaká slabá. Měla odhadem asi jen 32°C. A bazének chyběl. Odpoledne jsme si prošli hlavní město a ráno vstávali o půl čtvrté.
Opět vzlétáme. Země se pod námi zmenšuje. Dům by se mi vešel do dlaně. Po chvíli už celá ulice. Letíme nad mraky, které jsou snad všude ve světě stejné. Opouštíme hranice Kazachstánu. S bohem země asijská i s tvojí kuchyní, s bohem lidé s divnýma očima, s bohem mistrovství. Trpělivost, odhodláni a víra mě pomohli překonat neúspěch a dokázat se znovu vyšplhat ze dna na vrchol a poslechnout si tak opět tu nejkrásnější písničku na světě. Můj vděk patří každému, kdo mně k tomu pomohl. Pot, slzy a bolest jsou moji spolupoutníci po cestě neznámé. Nikdo z nás neví, co čeká za obzorem. Všichni ale víme, že ať tam čeká cokoliv, nezastaví nás to. Nikoho by nemělo. To, co chceme a po čem toužíme, je totiž silnější, než cokoliv na světě. Já si vybral svoji cestu. Cestu za vítězstvím. Život je příliš krátký na čekání. Proto se rozhodni teď! Pro svoji cestu, tak jako já se rozhodl pro svoji. Proč? Because your time is now!
Podle mě nejlepší příběhy píše sám život. Já napsal ten svůj.