30.8.
31.8.
1.9.
2.9.
4.9.
5.9.
6.9.
8.9.
Jak by se vám líbilo, kdybych tady chcípnul? (PEGI 15)
Přesuneme se do jara loňského roku. Příprava vyšla skvěle, v hale jsem sice nevylepšil osobáky, ale příliš jsem za nimi nezaostal. Už jsem byl zvědavý, jak si povedu první rok mezi muži a jestli se nominuju na ME do Česka. Přišlo první soustředění reprezentace, jedno z těch nejdůležitějších v sezóně. Zbytek asi už znáte. Na začátku jsem onemocněl a asi dva dny po uzdravení jsem šel stavět do lesa vysílač, a zvrtl si kotník. "Nenos pořád tu ortézu, ať ti neochabnou svaly a vazy". Asi bych si nemusel nechat radit ve všem. Nečekal jsem, až se uzdravím úplně (nechtěl jsem komplikovat logistiku) a za čtrnáct dní jsem odjel na další soustředění. Nejhorší co může na kotník být, jsou kameny. Kde myslíte, že jsme běhali OB? U Českého ráje. Snažil jsem se našlapovat na vnitřní stranu nohy, abych minimalizoval šanci na zvrtnutí vnější části. Myslel jsem si, že se mi vnitřní kotník zvrtnout nemůže. Sice jsem si ho nezvrtl, ale natekl mi a další závod jsem snad ani nedokončil. Odjel jsem zklamaný domů dřív a už jsem nechtěl lampion ani vidět. Po nějaké době jsem začal opět běhat, ale po zhruba patnácti minutách mně začal opět kotník bolet jako na posledním soustředění. Vydržel jsem to měsíc, protože bolest nebyla velká, ale po měsíci jsem si začal říkat, že tohle není normální. Něco je špatně. Do maturity jsem ještě jezdil na kole kvůli udržení formy, ale běh jsem vypustil. Ani to nepomohlo, a i když jsem měl školu hotovou už v červnu, neměl jsem jak naložit s volným časem, neboť můj plán byl trénovat na nominačky. Rozhodl jsem se totiž s trenérem, že nemá cenu chodit přes bolest. Ještě mě čeká spoustu let a teď je hlavně priorita se uzdravit.
Nespočet rehabilitací, lítání po doktorech mně nepřineslo uspokojení. Vůbec jsem nevěděl, co se to se mnou děje, co je za problém. Cvičení nepomáhala. Kromě pořádání čtyřdenek (které mimochodem skončily katastrofou), jsem se od ROBu naprosto distancoval. Kvůli zklamání a taky kvůli práci jsem se nejel podívat ani na "Evropu" do Mariánek. V srpnu jsem ovšem začínal dělat pokroky v mém stavu. Ani nevím, kolik četby o kotnících atd. jsem na internetu a v knížkách projel. Nakonec jsem si jednoho dne stoupnul naboso na obě nohy a díval se na ně, proč mě jedna bolí a druhá ne. Všiml jsem si opravdu nepatrného rozdílu. Jak jsem při závodě šlapal na vnitřní kotník, posunul se mi pravděpodobně dovnitř už natrvalo. Přetěžoval se mi tak deltový vaz, který mě bolel. Řešení? Každoděnní posilování kotníku, běhání více po špičkách a po vnější straně chodidla. Vrátil jsem se tak pomalu k běhání, nejdříve max 25 minut, potom neuvěřitelných 35 minut :D. První soustředění, první závody, další návrat. Všechno bylo jako dřív, ale úplně od znova.
Tentokrát jinak. Pomalu a jistě. Můžu být vůbec rád, že chodím rovně. Nemohl jsem začít trénovat hned od padesáti kilometrů týdně. Musel jsem na to jít postupně. Bohužel jsem se nedopracoval k více než sedmdesáti minutám běhu v kuse kvůli únavě kotníku, kdy hrozilo přetížení. Jen dvakrát jsem šel delší běh a už jsem začal opět cítit kotník. Docela velká překážka v objemové části. Jak to nahradit? Začal jsem s úseky a tempem trochu dřív, než je zvykem a propracovával jsem se postupně k lepším časům. Na jaře jsem nejrychlejší čas na dráze zaběhl už v březnu. Poté se mi ho už nedařilo vylepšit. Závody a soustředění šly skvěle a hlavně bez zranění. Přišli první nominačky. Vypadalo to dobře. Pak se mi do tréninku ale začala motat škola a už jsem to přestal psychicky zvládat. Nezvládal jsem odtrénovat tréninky tak kvalitně, jak bych chtěl, tak jsem se alespoň víc věnoval škole. Naštěstí vše pominulo a konečně jsem jel s REPRE "na dovolenou" do Francie a pak do Litvy. Těžko říct, jestli to považovat za dovolenou, když tam naběháte 90 kiláků a do toho ještě zvracíte a máte 5 dní průjem, ale tak co už. Trpět se asi musí. Poslední nominačky šly zprvu dobře, dokonce jsem se dělil o třetí místo. Potom jsem ale na dvoumetru nemohl za boha najít jednu kontrolu a vrátil jsem se do cíle bez ní. V cíli jsem málem rozmlátil rádio i se sluchátkama, protože celý rok dřete a pak vás opět podrazí tato disciplína, která nemá co dočinění s tím, jak trénujete. Myslím si, že to do moderního sportu, který se má rozvíjet, nepatří. Ale to my stejně nejsme. Osmdesátka mi další den taky nějak nevyšla, takže bylo dokonáno. Mohl jsem se začít modlit. Necelý týden trvalo, než jsme se dozvěděli nominaci, tak jsem trénoval, jako bych měl běžet klasiku. Ani jsem nevěděl, jestli mi to k něčemu bude, když ani nevím, jestli pojedu. Pak nám ale přišla nominace na závody a já jsem viděl, že jedu. Poběžím sprint a osmdesátku.
Všechno šlo perfektně. Poslední dny před odjezdem jsem sice cítil únavu z dlouhodobějšího hlediska, ovšem věděl jsem, že mi ve výkonu bránit nebude. Ještě jsem si před odletem dostatečně odpočinul a 29.8. odlétal z Prahy s jedním přestupem. V letadle jsem neusnul, na letišti jsem neusnul, ani v autobuse jsem nespal. Paráda. V posteli jsme byli v 5:40, budík měl zvonit nejpozději v 6:20, abychom stihli autobus na první tréninkový závod. Vůbec nevím, jestli jsem si vzal s sebou na start všechno. Startoval jsem jeden z posledních, takže jsem si ještě trochu poležel v bodláčí a pak vyrazil na osmdesátku. Podle očekávání se mi neběželo zase tak špatně, ale věděl jsem, že se nesmím příliš rozvášnit. Svaly jsou unavené a mohlo by dojít ke zranění. Doběhl jsem obsypaný bodláčím a mokrý od toho, jak jsem asi pětkrát brodil potok, který vedl přes cestu. (Nebo cesta vedla potokem?). K mému údivu jsem vyhrál, i když v mém čase byla asi patnáctiminutová rezerva. Odpoledne pak spánek a masáž. Ale co to? Nějak mně něco trochu škrábe v krku?
Do háje práce blbá. Říkal jsem si, když k tomu přidáte asi sto stupňů vulgarity. Nějak jsem si nemoc nepřipouštěl a odjel s ostatními na dvoumetr. Měl jsem trochu jiný plán, než ostatní, takže jsem vzal jen jednu lišku a zbytek trati trénoval na den D. Bolest v krku ještě nikoho nezabila. V poledne se mi ale spustila rýma, která už možná někoho v minulosti zabila, ale to mi starosti nedělalo. Ty mi dělal sprint. Běžel se další den. "A teď naplno" nakázal nám Andrej, sotva jsem totálně rozsmrkal asi osmej kapesník ten den. Přijde mi zajímavé, že ROB sprinty ve městech běháme pouze v zahraničí a to buď na závodě MS nebo na jejich předzávodech. Ale moje xyté místo nepramenilo z toho, že by to zase tak moc neměřilo. Dělal jsem tam chyby, a přesto běžel přes 20 minut 4:46 na kilometr. To mě asi dorazilo. Večer jsem si naměřil teplotu 38,1°C a věděl jsem, že jsem to zase posral. Mohl jsem udělat chybu kdykoli předtím, ale všechno vyšlo skvěle, až na příjezd do Bulharska a pobyt tam. I trenér před odletem nečekal, že vyhraju všechno, co můžu, ale spíš chtěl, abych si zazávodil s klukama, zaběhl si maximum a užil si to. Ani jedno nevypadalo reálně, protože jak chcete alespoň jednu věc dělat z postele? Tréninkový foxoring a příjezdový den jsem proležel, jak jinak, než v horečkách a kapesnících. Navíc mi začalo být blbě od žaludku a střeva se mi staly průchozí, jak nikdy jindy. Sprint si vybral daň v podobě kašle (který mám mimochodem ještě dnes 13.9.). Kéž bych tak mohl vzít pár dní zpět a udělat něco jinak, aby ten rok příprav nevyvrcholil v blbou nemoc. Za celý rok jsem byl nemocný pouze 5 dní. Tak proč zrovna teď a tady? První závod MS foxoring a já ležím v posteli. Představuju si, co asi bude zítra, až se budu muset postavit na start? Každopádně se tam nemůžu postavit jen tak. Oblíkám se a jdu si dát klus, plus nějaké stovečky, ať si trochu připomenu, co je běh. Vzpomínám si jen matně. Do prčic (+100° vulgarity). Měl jsem sto chutí můj start předat Tomovi, který běžel druhé dva závody. Trenér s touto variantou, jak se přesvědčuji, ale asi vůbec nepočítá. Sprint je ale moje disciplína a i nemocný nemusím dopadnout špatně. Jana a Miška Omovy mají zlata, Kuba přidává bronz v mužích. Vojta, Tonda a Eliška třetí místa. Dobrý začátek. Můžu s tím zítra něco udělat?
Já bych možná chtěl, ale tělo je rádo, že se doplazí v 6:30 na snídani. Startuju v 9:18, start je v 9:00. Mimochodem, díky pánové za info o nasazení ke startu. (Závodníci z kategorií si můžou říct, jestli chtějí startovat v první, druhé nebo třetí třetině startovního pole). Mě se nikdo neptal, jen slyším na otázku trenéra: "Mají všichni odevzdáno nasazení?" odpověď od našich kluků: "Jasně, tady." Ještě snad jsem pořád v týmu ne? Vím, že jsem tu za chlapy první rok a nemůžu si se dvěma závody vyskakovat a většinu doby jsem tady proležel v posteli, ale tak snad mi můžete alespoň oznámit, kdy jste se rozhodli, že budu startovat, ne? Tomu se tady v chlapech říká respekt a týmová spolupráce? Díky, nechci. Byl jsem vytočenej, tak mě to už ani nezajímalo. Můj tip, že poběžím jako první od nás, mi ale vyšel. Samozřejmě to byla ta nejhorší startovní pozice s rizikem, že opravdu budu startovat v 00 a nikdo nebude v lese. Nevím, jestli by si tohle zacházení zasloužil jakýkoli nejlepší český sprinter letošní sezóny a to jsem podle výsledků já byl. Kašlu na to, mám dost starostí sám se sebou. Mapu jsme předem znali. Projížděl jsem si i záběry ze streetview, bohužel byly z března, kdy listí bylo ještě opadané. O mapě jsem věděl všechno, ale o mojí fyzičce jsem nevěděl nic. Ještě před týdnem bych dokázal porazit kohokoli. Nyní budu rád, když doběhnu. Tato situace tlačila na moje nervy víc, než bych si přál. Seš tady, protože seš údajně lepší než ti, co sedí doma a koukají se jen na výsledky. Musíš ukázat, že je důvod proč ty tu jsi a oni ne. Ale já už teď nemůžu! Drž hubu! To nikoho nezajímá. Dělej to, co vždycky a ono to nějak dopadne. Jak nějak? Já ještě před týdnem chtěl vyhrát! Hele, až vystartuješ, všechno bude ok. Jen ty, les, rychlost a důvod proč toto děláš. Protože tě to baví. Překračovat limity, dokázat nedosažitelné. Není důvod se děsit. Dělal si všechno celý rok, jen aby ses sem dostal. Teď si tady. Tak pojď do toho. 105, 523, 232....603 volají na start. Volající kroutí hlavou nad mým číslem, které nemá na papíře. "I have a change." "OK. Who are you?"" Musel jsem se jí na tom papíře ukázat, protože mě samozřejmě ještě nezná. "OK." Přepisuje číslo. Koukám, že si ho ale přepisuje u nějaké ženský z W50. "No, no, no, I am here." Znovu jí to ukazuju. Kráva. Na tohle se teď fakt nemám soustředit. Beru si přijímač, mapu a koukám na terén. Taktika byla jasná už před startem, takže nezjišťuju nic nového.
3, 2, 1, start. Kašlu na ostatní, jsou to šneci. Bohužel neberu přesný směr na jedničku, takže ji dohledávám až na další relaci. Už vím rozmístění kontrol, teď jen běžet a ujišťovat se neustálým měřením. Trojka ok, pětka trochu špatně naběhnutá, s dvoujkou mám problém při dohledávce. Čtyřka ok. Držím se na Sko za nějakým veteránem, který ale běží rychle, nebo spíše, já rychleji už nemůžu. Pokoušel jsem se na pětku zrychlit, protože jsem věděl, že je dál, ale nešlo to. Tak dělej!!! Ostatní se asi těžko budou jen plazit jak ty! Za boha to nejde. Nemůžu běžet ani na chvíli rychleji, než jak běžím teď. Na divácké na mě všichni řvou, ať makám. Jak by se vám líbilo, kdybych tady chcípnul? Rychlý okruh je primitivní, protože cestou na jedničku, která trvá dvě minuty, zaměřuji ostatní kontroly, které vezmu, až poběžím zpět. Klasický účko. První minutu ovšem nejsem schopnej nic zaměřit přesně, jak jsem unavený a musím se nutit k běhu. Dokonce mě začíná předbíhat nějakej junior. Teď už to musíš zaměřit ty sračko! Jakš takž se daří. Beru jedničku. Junior už kus přede mnou. Míjím těsně trojku a dohledávám ji těsně před relací. Škoda těch 15ti sekund. Teď jsem nějak vzal čtyřku a dvojku, ani nevím jak. Byly blízko u sebe a já už skoro nevnímal. Pětka je poslední. Sakra, tady už musí bejt. Další relace a je slabá, jak moje fyzička. Bude úplně u majáku. Miška, se kterou jsem startoval, ji razí první a já ji z posledních sil předbíhám až na maják. Doběh už jsem ani nevnímal. Povzbuzování fanoušků do toho nejodpornějšího kopce, jaký vůbec může kdo vymyslet, je jediný důvod k běhu. Doplácám se do stínu od auta. Nemůžu se napít, jinak bych všechno vyblil. Týpek, co si stojí za rohem auta, začne kouřit, což mě vypuzuje odtam, za minutu se ovšem vracím, protože jinde je to tak nějak víc na blití. Konečně se po dvaceti minutách docourám k ostatním Čechům. Vypadá to, že Karel dneska vyhraje a já s tím nemohl vůbec nic dělat. Dneska jsem to nebyl já.
Že nemůžu mít větší smůlu? Ha, chyba. I když v předchozích letech byl vždy pro nejsilnější kategorie první den klasik dvoumetr, letos se pořadatelé rozhodli pro osmdesátku. Asi mě chtěli ještě víc naštvat a omezit šance na můj zdárný doběh. Znamenalo to tedy, že hned druhý den po sprintu jedu na osmdesátkovou klasiku. Jede s námi i Nečík, který při příjezdu povídá: "Hele, támhle je Balů (český mezinárodní rozhodčí). Je celej spocenej, ruce má v bok a kroutí nevěřícně hlavou ze strany na stranu. Hehe." Chvíli trvalo, než jsme se k němu dostali a opravdu vypadal, jak Nečík popsal. "Ty vole, to snad není možný. Podívejte se na ten start. Ani rádia není pomalu kam dávat. A víte, co mi řekli na to, když jsem se jich ptal, co budou dělat, až začne pršet, protože tady ty přijímače nikam schovat nejdou? No že pršet nebude!" Flegmaticky jsem se podíval na zataženou oblohu a šel jsem odevzdat rádio a zatejpovat si nohu. Startuju opět mezi prvními. Jaké překvapení. Mapu vidím poprvé, ale taktika je opět jasná. Bude ale potřeba si kontroly pořádně oměřit. Vybíhám a hned kousek za startem se přede mnou objeví napřed jedna rýha, potom druhá. Naštěstí už dál byl jen hustník, takže pohoda. Čtyřka nalezená na azimut. Tady jsem věděl, že jsem na nejrychlejší ztratil maximálně minutu, jednička ok, pětka trochu krkolomně, ale taky ušla. No a pak to začalo.
Nač sbíhat, když můžu jít ještě do kopce, že? Sem to ale debil. Místo obíhačky o mírném stoupání volím variantu na přímo, přes dva gajbly velký jak párek, a když jsem přešel v tom několikaprocentní stoupání do kopce v chůzi, bylo i mně jasné, že jsem prostě debil. Tohle by byl těžkej oříšek, i kdybych byl úplně zdravotně ok. Potom jsem ještě posral dvojku, která mě luxusně povodila, jak jinak než přes další dvě údolí a bylo dokonáno. To už jsem byl úplně mrtvej a do cíle jsem sotva běžel. Už dlouho jsem nezažil tak pomalej doběh, jestli vůbec někdy. Celý den se táhl, protože poslední startovali až v jednu odpoledne. Do hotelu jsme dorazili až po čtvrté a zbyly na nás jen studené zbytky od oběda. Jak příhodné. Už mi nic nebránilo, jít si poprvé zaplavat do bazénu a následující den zajít k moři. Kašlu na ten kašel. Ať si dělá, co chce. Ten den se bohužel málokterému z nás povedl a na rozdíl od sprintu, kdy nejvíc hrála naše hymna, to byl první den klasik docela funus. Poslední klasiky jsme alespoň zalátali českou bednou v mužích. Je hezké se na to dívat, ale ještě hezčí se na tom podílet. Škoda, málem to vyšlo i mně na sprintu, a kdybych byl o deset sekund rychlejší, byla by to druhá česká bedna v mužích. Ale předvedl jsem maximum a fyzicky bych to nestáhl ani o sekundu.
Češi tak podlehli Rusům na zisk medailí, ale stále jsme na špici světového žebříčku. Nyní je čas přemítat o tom, co bylo špatně, co se dá zlepšit a co se nesmí podcenit. Jediná chyba, kterou jsem letos udělal, mě stála medaili na MS a stala se až v posledních chvílích, kdy se vůbec mohla stát. Nejsem ten typ, co přijde a vyhraje. Na to tu jsou jiní. Já, když nejsem ve formě, netrénuju, tak nic nevyhraju. Proto doufám, že příští rok bude stejný, jako tento, až na těch posledních čtrnáct dní. A když to vyjde, už se nechci schovávat ve stínech.